Summer Time

Věřte, nevěřte, za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami, žila byla jedna slečna z České republiky, která si jednoho dne sedla ke svému věrnému notebooku a začala něco ťukat na jeho klávesnici. A nebylo to jen tak ledajaké náhodné ťukání, bylo sepisování příběhu z dávných časů, příběhu, který se dnes jen tak nevidí... ano, tušíte správně - jedná se o veliké dobrodružství v kraji pozdě vycházejícího Slunce...

Tak, teď, když jsem vám se vší pompou a grácií představila slibovaný článek (asi nebude tak úžasný, jak by si po takovém úvodu zasloužil) o výletě do Algarve, ještě přidám odkaz na fotky z tohoto výletu -aqui- a pár fotek ubytování ze soboty na neděli -aqui- (více informací v článku).

Na cestu
Bylo nebylo, jednoho krásného dne, byl to shodou okolností pátek 15.října, vstala jsem velmi brzy ráno (okolo šesté, všude tma a klid), sbalila si batoh, nasnídala se a kolem sedmé vyrazila na vlak (stále všude tma). Na nádraží se mi s jistými obtížemi (neuvědomila jsem si, že potřebuju vědět, kdy přesně mi to odkud jede) koupila lístek až do Tunes vedle místa, kde měla sedět Miška (samozřejmě, chtěla jsem až do Lagos, ale pán na pokladně mi prodal lístek jen do Tunes, o kterém jsme ani nemluvili…), posadila se na lavečku a čekala, až mi přijede vláček do stanice Coimbra B, odkud měl jet ten velký, místenkový vlak.
Brzy se rozednilo a naštěstí jsem se strefila a po nějakých těch pěti minutách skutečně vystoupila na kýženém nádraží (zjistila jsem přitom, že stanice Coimbra B není zase tak daleko, jak se mi zdálo, když jsem z ní –po tmě– odjížděla poprvé (2.září večer), po celé té dlouhé cestě z Česka) a jala se čekat na vlak Intercidade.
Měl sice mírné zpoždění, ale nakonec jsem se dočkala. Našla jsem své sedadlo a na tom vedlejším opravdu seděla Miška jedoucí už z Porta. A tak se započala naše dlouhá, sedmihodinová cesta přes téměř celé Portugalsko na jih do Algarve.
Nutno podotknout, že to byla cesta zábavná, plná povídání o anime, japonštině a sci-fi seriálech, místy přerušená nějakými těmi nutnými novinkami z Porta nebo Coimbry, o tom, jak jsme se zabydlely, jaká je škola, bydlení, jaká byla cesta a tak vůbec…
(Pro ty, kdo neví: Miška je moje olomoucká spolužačka jak z portugalštiny, tak z japonštiny a ani jedna z nás si už dlouho, dlouho neměla s kým popovídat o anime, japonštině a jiných scífkách…)

Nádraží Oriente, Lisabon

V Lisabonu jsme vystoupily, já jsem si dokoupila lístek z Tunes do Lagos, Miška místenku a v poklidu jsme nasedly do dalšího ICčka, jež se po několika minutách vydalo do Tunes.

V Tunes na nádraží nebyly žádné tabule ani displeje, jež by nám řekly, odkud kterým vlakem do Lagos a tak jsme přes mostek zaběhly na pokladu, zvěděly, že vláčkem z první koleje, šuply do něj a vesele pokračovaly dál… tentokrát opět jen lokálkou, bez místenek.
Cesta rychle ubíhala, krajina za okny se měnila (louka, pole, pomerančová plantáž, „Hele, co tady, uprostřed jihu Portugalska, dělá takovej krásnej zelenej trávník?“ – „Aha, to je golfové hřiště!“, pole, pomerančová plantáž, městečko, plantáž, golfové hřiště, městečko, plantáž, lesík, pole, jakési křoviny, „Hele, tamhle je moře!“, křoviny…) a asi po hodince jsme vystoupily na poslední stanici – v Lagos.

U moře
Byly téměř tři hodiny odpoledne a my jsme stály na prosluněném nástupišti. Miška zjišťovala, kde máme ostatní holky z Olomouce, jež dorazily už dřív, poněvadž jely jenom z Lisabonu a měly to tedy blíž, a já jsem koukala, že odsud už vlak dál opravdu nejede. Tak jako v Brně na osmé, deváté nebo ani-nevím-kolikáté koleji, koleje prostě končily zarážkou a za ní bylo už jen nástupiště a nádražní hala.
Holky měly být někde na pláži (Meia Praia) a tak jsme se vydaly za nimi. Cesta nebyla dlouhá, ale najít je bylo trochu těžší, zejména kvůli množství záchranných kruhů – nedaleko jednoho z nich měly být, ale jak už to tak bývá, napoprvé jsme zamířily ke špatnému… Nicméně nakonec jsme se šťastně a vesele shledaly, vyměnily několik prvních dojmů, já jsem se převlékla do plavek a spěchala do moře.

 A moře bylo ledové. Bylo ledové, takže jsem v něm vydržela jen chvíli, už jen pro ten pocit, že se v půlce října koupu v moři… Na pláži ale bylo krásně, teplo, že kdyby člověk nevěděl, že je říjen, myslel by, že máme půlku července.
Nejenže bylo na pláži teplo, slunečno a písečno (ano, celá krásná, dlouhá, písečná pláž), bylo tam taky plno mušliček, pruh široký aspoň metr a půl a táhnoucí se do dálek… a že jsme jako děti, vydaly jsme se s Miškou nějaké nasbírat. Musíte mi věřit, když vám říkám, že nesebrat jich příliš mnoho byl jeden z nejtěžších bojů, jaké jsem poslední dobou bojovala (mnohem těžší, než například před odjezdem z Brna zapnout ten přeplněný kufr…).

Když jsme se vrátily, holky zrovna zahrabávaly Ivu do písku…
Ještě jsme si spáchaly nějakou tu písečnou kaligrafii, znovu se vykoupaly v moři a když jsme uschly, sesbíraly jsme se a vyrazily zase o dům dál.

Jídlo a nocleh
Z pláže nás naše kroky vedly k lagosskému Pingo Doce, kde jsme si koupily něco k večeři, snídani a nějaké víno –Miška a já jsme si koupily dohromady jedno dobré Portské (já vím, pleonasmus)– na večer. Obohaceny o potraviny, pochutiny a nějaké tekutiny (ne nutně alkoholového charakteru) a naopak ochuzeny o pár eur, pokračovaly jsme ze supermarketu přes most, nábřeží a kolem pevnosti na Bramborovou pláž (Praia da Batata), kde jsme se utábořily na dřevěné verandě stavbičky zaklíněné do stěny ohraničující pláž.

 Bylo už kolem sedmé osmé večer, čili tma a tak jsme se ve svitu, měsíce, hvězd a zejména pouličních svítilen navečeřely a když dorazila poslední výletnice, Maryška (erasmačka z Polska), přišel čas nalít si i vína (do plastových kelímků).
Čas hezky ubíhal, moře šplouchalo a teplota klesala… Zrovna jsem byla s Miškou a Káťou na pláži u skalisek a povídaly jsme si o hvězdách, Hvězdné bráně, životě, vesmíru a tak vůbec a, jak jsme tak chodily okolo, náhle jsme se octly zpátky a zjistily, že ostatní holky se už chystají spát. Nedalo nám, abychom se nepřidaly.
Ale, že bylo docela frišno, moc jsem se nevyspala. Budila jsem se snad každou hodinu (takže jsem měla slušný přehled o stavu oblohy: kolem půlnoci, když jsme šly spát: čisto, všude hvězdy; v jednu: stále hvězdy, ale blíží se mraky; ve dvě: celé nebe zatažené; ve tři: mraky odcházejí) a kolem půl čtvrté jsem se třásla tak, že mě to až děsilo (kvůli povídce jsem si nedávno hledala něco o podchlazení a dočetla jsem se, že třes je snaha organismu o tvorbu tepla, ale velmi vyčerpává), takže jsem se vysoukala ze spacáku a navlékla na sebe všechno oblečení, co jsem s sebou měla (snad kromě spodního prádla a šusťákovky) a nakonec se mi podařilo usnout na celé dvě a půl hodiny…
Blížila se sedmá a konečně se začínalo šeřit, což ve mně vzbudilo naději, že už nebudu muset dál mrznout – netrvalo dlouho a vylezla jsem ze spacáku, stejně jako Miška, která se kvůli chladu taky moc nevyspala. Postupně se vzbudila i Káťa, Poly a Bára a spát zůstaly už jen Iva s Maryškou. My ostatní jsme chodily okolo, fotily, některé z nás doprovázely probouzející se racky drkotáním zubů (oblékla jsem si už i tu šusťákovou) a vrzáním zamrzlých kloubů (ne, tak zlé to zase nebylo…).
A pak se to stalo. Ve tři čtvrtě na osm, když už jsem si myslela, že je dávno venku, jen my jsme obrácené na jinou světovou stranu, přímo před námi vyšlo Slunce a začalo dělat to, po čem jsem celou noc toužila nejvíc – teplo.

Po snídani, usušení mokrých konců spacáků a probuzení spících (ne nutně v tomto pořadí), jsme sbalily, poklidily a vydaly se do města najít kavárnu a v ní záchod a něco na zahřátí (káva/čokoláda). Povedlo se, koupily jsme pohledy, napsaly je, zahřály se a přesunuly se do informačního centra, kde jsme nechaly batohy, a nechaly se vyhlídkovým autobusem převézt na Praiu do Porto de Mós.

Útes – aneb cesta tam a zase zpátky
Autobus, jenž jsem zmínila, byl zřejmě součástí normální hromadné dopravy města Lagos, ale naše cesta v něm měla spíš charakter autobusu vyhlídkového. Pravděpodobně to mělo co dělat s množstvím jednosměrek v Portugalsku a s tím, že na některé zastávky v Lagos vedla jen jiná ulice – ale, zkrátka a dobře jsme chvíli kroužili několika ulicemi, několikrát se projely jedním místem tam a zpátky… a když se pak celým autobusem rozezněla tato píseň, nebylo pochyb…
Po této spěšné, dobře ozvučené prohlídce moderní a hotelové výstavby v Lagos z oken vozu jsme tedy přece jen stanuly na jedné z otáčecích stanic – Praia do Porto de Mós – a okouzleně se zahleděly na azurové moře a cihlově červené útesy. A, ano, musím se přiznat, v tuhle chvíli jsem konečně začala mít vážně ráda Portugalsko.
Mami, sem pojedeme na dovolenou!

Chvíli jsme bloumaly okolo, posedávaly na zídce , fotily se u moře a s útesy – však jste viděli fotky… (Pokud ne, podívejte se…) – a když jsme se nakochaly, byl ten správný čas pro vycházku po útesech samotných.
Co říct o útesech… byly nádherné. Byly tak nádherné, jak jen útesy u azurového moře můžou být a připomněly mi, jak moc bych se chtěla vrátit do Irska a projít se znovu (a pořádně) po okraji Moherských útesů… víc se asi vážně říct nedá. Podívejte se na fotky a pak vyrazte do Lagos a prohlídněte si je sami.
Cestou nám docela vyhládlo, ale měly jsme štěstí, na útese rostly fíkovníky a podařilo se mi objevit jeden, který byl zralými fíky obsypaný... byly bychom ho s Miškou možná očesaly celý, kdyby už ostatní nepřestalo bavit čekání (měly se k nám přidat ^__~), a tak jsme, podstatně méně hladové a podstatně více ulepené, fíkovník opustily a pokračovaly v cestě k majáku...
Za majákem jsme sešly po schodcích dolů a zjistily, že schodky vedou k přístavišti, odkud jezdí motorové lodičky kolem útesů… a tak jsme se nalodily a nechaly se provézt po moři. Poly, Iva, Bára a Maryška jely se starším pánem, ale Káťa, Miška a já jsme měly mladšího řidiče/kapitána a ten s námi pořádně řezal zatáčky, nabíral rychlost a prudce zpomaloval, takže naše projížďka byla nejen zajímavá a osvěžující, ale i lehce adrenalinová. Mluvil na nás střídavě portugalsky a anglicky, což minimálně mě působilo trochu potíže, když jsem mu chtěla odpovídat (většinou portugalsky).

Nakonec, místo toho, abychom se vrátili zpátky, domluvily holky z druhé loďky, že nám zastaví na pláži paní Any (Praia Dona Ana), což nám trochu zkrátilo cestu pěšky. (Náš řidič vypadal trochu zklamaně, že s námi nebude moct řezat zatáčky cestou zpět a tak se aspoň pořádně rozjel ke břehu, kde opět dost prudce zastavil, chudák…)
Živé, zdravé a plné zážitků jsme se vrátily do Lagos, vyzvedly batohy, opět nakoupily a počkaly na autobus do Sagres.

Do Sagres
Cesta trvala asi hodinku, během které si některé z nás odpočaly, ale já moc ne, protože jsem většinu cestky koukala z okna…

 Autobus zastavil u parčíku, vedle nějž byly turistické informace, v nichž jsme s Miškou doufaly ráno zjistit, kdy nám pojede autobus do Lagos nebo Fara, ale brzy jsme zjistily (jen, co jsme pohlédly na cedulku s otevírací dobou), že nám v nich nepomohou, neb v neděli a v pondělí mívají zavřeno.
S nadějí, že se nám potřebné informace podaří získat někde jinde, jsme se rozloučily s holkama a vydaly se najít si ubytování se čtyřmi stěnami a střechou, neb jsme obě naznaly, že jedna noc „v krutém mraze“ jižního Portugalska nám bohatě stačila.
Vyrazily jsme po hlavní a u cedulky „Hotel“ a „Pousada“ jsme zahnuly na mys (Ponta da Atalaia), protože, když jsme mi s taťkou hledali popříletové ubytování, mezi možnými adepty bylo něco, co se jmenovalo Pousada de juventude (Mládežnická ubytovna?). Jaké bylo naše překvapení, když hotel byl tříhvězdičkový (tohle docela malé) a pousada… byla rozlehlý komplex, k němuž se přicházelo po příjezdové cestě, jíž podobnou bych čekala u renesančního zámečku, (hvězdička nahoru), odněkud z boční cestičky vyšli lidé s tenisovými raketami, dveře byly automatické, zasouvací a nesmírně tiché (hvězdička nahoru), ve vstupní hale stála veliká váza s vkusně naaranžovanými květinami (hvězdička nahoru) a personál navlečený do uniforem mluvil velmi tiše (hvězdička nahoru). Počkaly jsme, až se dáma s elegantním kufříkem ubytovala, nesměle se zeptaly na cenu za jednu noc (204 €), požádaly recepčního o mapu (moc dobrá nebyla) a tiše vycouvaly.

Později jsem ve slovníku hledala, co opravdu znamená slovo „pousada“ a dozvěděla jsem se toto: 1 hotel (stylový a dobře vybavený v Portugalsku) 2 přístřešek, přístřeší, ubytovna; dar ~ (a alg.) poskytnout přístřeší (komu) 3 zastávka (na nocleh) … asi je všem jasné, že jsme natrefily na první význam.

Když jsme se tedy odebraly z tohoto alespoň sedmihvězdičkového místa do poněkud nižších sfér, zkusily jsme ještě dvě místa nabízející pokoje (jedno za 30+ €, druhé jen na víc nocí) a ve třetím jsme se rozhodly zůstat (25 €, dohromady). Byla už tma (mezi sedmou, osmou), nechtělo se nám hledat dál, protože 12,5 € byla v oblasti docela běžná dobrá cena, chtěly jsme se už připojit k holkám a pokojíček i koupelna byly moc hezké…

Opět útes
A co bylo dál? Ubytovaly jsme se a vyrazily za zbytkem výpravy. Zatímco jsme obcházely Sagres, holky si ustlaly na místním útese…
Bavily jsme se stejně dobře jako předešlého dne, jen jsme navíc měly kousek dortu, protože Iva měla narozeniny (no řekněte, není to super oslava – na útese na břehu moře?), zahrály si „I have never…“ (znáte z Lostů) a s Miškou jsme dopily naše Portské…

Iva ochutnává svůj dort

Ráno jsme cestou k holkám natrefily na trafiku, zakoupily pohledy a zjistily, kdy nám jede autobus. Jelikož bylo asi půl deváté, když jsme k nim přišly a autobus jel v poledne, moc jsme se u nich nezdržely a šly si prohlédnout Sagresskou pevnost (mimo sezónu nebo v neděli vstup zdarma).
Na útese byli rybáři. Hodně rybářů s hodně dlouhými vlasci. A dost z lidí, které jsme tam potkaly vypadali jako místní (což docela vysvětluje, proč byl vstup zdarma) na nedělní procházce – krom zájezdu Němců, který se objevil, když jsme skoro odcházely.

Rybáři útesoví

Na autobusovou zastávku jsme dorazily s předstihem a popovídaly jsme si s docela sympatickým klukem ze Seattlu, který si jen tak vyjel na výlet podél evropského pobřeží… Když se kolem zastávky deset minut před odjezdem prohnal autobus, docela nás to vylekalo, ale naštěstí se po zmíněných deseti minutách objevil ještě jeden autobus, na který jsme zamávali a on nám zastavil.

Domů, přes Lagos, Tunes a Lisabon
Následovala další hodinová cesta autobusem do Lagos (protože do Fara ze Sagres autobusy nejezdí, říkala paní v trafice), odtud lokálkou do Tunes, kde jsme si chtěly nechat vyměnit místenky v IC, abychom mohly sedět vedle sebe (paní pokladní v Lagos byla nějaká mrzutá, tak jsme se ji bály otravovat ještě tímhle), ale nešlo – vlak byl moc plný. V tu chvíli jsme si uvědomily, že máme vlastně docela štěstí, že jsme se do něj vůbec vešly… Naštěstí byla slečna pokladní v Tunes mnohem příjemnější než paní v Lagos, takže nám poradila, že v Lisabonu vystoupí spousta lidí, takže bychom si tam mohly přesednout.

Tunes

Nedalo se nic dělat, tak jsme slečně poděkovaly a šly čekat na vlak… To, že jsme nemohly sedět vedle sebe mělo pro mě aspoň jedno malé plus – podařilo se mi prokousat se několika kapitolami Iracemy, z níž mě naštěstí zachránil pán sedící vedle mě, když zastávku před Lisabonem vystoupil. Zašla jsem za Miškou a ona si přesedla na jeho místo.

V Lisabonu nás čekala napjatá chvilka, kdy se nám mladý pár snažil sdělit, že sedíme na jejich místech a že můj lístek je starý. Vysvětlily jsme jim, že tam mám o čtyři hodiny starší čas ne proto, že jsem nenastoupila do svého vlaku, ale proto, že jsem na cestě už z Lagos, a oni po chvíli zmatených diskuzí a kontrol lístků, zjistili, že jsou ve špatném vagoně.
Slečna, která pak o pár zastávek dál měla místenku na sedadlo vedle mě, byla milá a bez problémů se usadila na Miščině místě…
A tak jsem se nakonec dostala na Coimbru B, odkud jsem to domů vzala pěšky, protože jak jsem psala, nebylo to daleko (řekla bych, že můj dům je tak napůl cesty) a navíc bych na spoj na nádraží v centru musela čekat děsuplně dlouho… Nakonec jsem dorazila domů právě ve chvíli, kdy měl odjíždět z Coimbry B.

A tím jsme se dostali na konec mého povídání o víkendovém výletě do Algarve.
Co říci závěrem? Byl to krásně strávený víkend plný nových krás, zážitků a rozhovorů o všem možném – anime počínaje a Hvězdnou bránou zdaleka nekonče (protože za ní se otevírají nové světy, že). Jen je škoda, že jsme toho stihly docela málo projít – ale je to daleko a času bylo relativně málo, takže jsme si s Miškou říkaly, že bychom zase do Algarve zajely, tak aspoň na týden, někdy v lednu, únoru, až nebudeme mít žádné zkoušky…

Kontrolní otázka: přišly vám pohledy? ^__~