Paradise

aneb Začíná druhé kolo mých Viagens na Terra Deles (Cesty po jejich zemi): Bylo nebylo, domluvily jsme se s Miškou na neděli 6.3., že vyrazíme do toho >>Guimarães<< (prvního portugalského hlavního města, mimochodem), kam jsme v lednu kvůli mě nejely.
Výlet to byl veleúžasně přeúžasný, ale k tomu se pomalu dostaneme.

Corra, corra!
Ráno jsem vstala jen o půl hodinky později, než jsem chtěla, což způsobilo, že jsem na vlak šla velmi velmi rychlou chůzí. Když jsem dorazila na nádraží, vlak měl odjíždět za dvě minuty a byla tam fronta. S povzdechem jsem tedy vyměnila kreditku za dvacetieurovku a šla čekat. Brzy jsem se dostlala na řadu a povídám: "Um bilhete para Guimarães, por favor." (Jeden lístek do Guimarães, prosím.) Za mnou zastavil vlak a pán za přepážkou na něj ukázal a asi se zeptal něco jako: "Tímhle?", rychle jsem přikývla "Sim, sim!" (Ano, ano!) a pán začal cosi ťukat do počítače. Kouknu na dvacetieurovku a ona je to pětieurovka! Rychle jsem je vyměnila, zaplatila (18,80€ X__X) a pán povídá: "Corra, corra!" (Utíkejte, utíkejte!) a tak jsem utíkala, vběhla do prvních dveří, prošla čtyřmi vozy do toho mého, posadila se a vlak se rozjel... ehm, to jsem ani utíkat nemusela...

Estádio do Dragão
Po hodince poslechu a hudby a dvou přečtených kapitol Viagens na Minha Terra (Cesty po mé zemi; Almeida Garrett), byla jsem v Portě na Campanhi. Našly jsme se s Miškou, já jsem si šla koupit pití (protože jsem naň ve spěchu zapomněla, stejně jako na průvodce) a vrátily se na nádraží. Čekaly jsme, čekaly a najednou odjezd vlaku do Guimarães zmizel a objevil se tam až další vlak... Šly jsme se tedy zeptat, jestli ještě něco do Guimarães pojede a dozvěděly jsme se, že ano, ale až za dvě hodiny. Náš vlak z nějakého důvodu zrušili.
A tak Miška navrhla, že bychom se mohly jít podívat na nedaleký (asi 1,5 km) Estádio do Dragão. A tak jsme šly.

Caixa Geral Depósito je jedna z největších bank v Portugalsku

Chvíli jsme chodily kolem, fotily, povídaly si o anime, jako vždy, a posléze se vydaly zpět na nádraží, kde jsme každá snědla jedno onigiri (ještě jedno jsme vlastně měly při čekání na první vlak) , které jsem u příležitosti Miščiných narozenin uplácala v sobotu večer, jeě chvíli počkaly a když konečně přijel vlak, nechaly se jím během hodinky a půl odvézt do Guimarães...

Anglický venkov
Takové mi Guimarães přišlo. Naprosto okouzlující městečko se dvěma červenými telefonními budkami na náměstí (byť měly vymlácené některé tabulky skla), keříky magnolií a jiných dřevin, čistá dlažba, pořádek, nádherné křivolaké uličky a především naprosto úžasný palác přesně toho stylu, který si mi líbí, a který bych čekala na anglickém venkově.

Largo do Toural s červenými telefonními budkami

Jedna z cest k paláci

Socha prvního portugalského krále, Afonse Henriquese

Paço dos Duques de Bragança

Tak tedy prošly jsme městečkem, navštívily jsme palác - Paço dos Duques de Bragança (pán v pokladně byl moc hodný a dal nám studentské vstupné i přesto, že jsme neměly Cartão Jovem, ISICi tu neberou, prý jen EURO26), zašly se podívat na pohledy a zamířily k hradu a pak... pak se to stalo!

The bestest of the bestest days in my life! Miracle in broad daylight!! Kiseki deshita!
Sedly jsme si na schody na cestičce, že před hradem ještě sníme zbývající onigiri, když v tom se za námi objevila skupina japonských seniorů. Tiše poslouchajíce jak si povídají, pustily jsme se do druhého (čtvrtého v pořadí) onigiri, což upoutalo pozornost jejich průvodce. Přišel za námi a povídá: "You're eating onigiri. Why are you eating onigiri? Do you speak japanese?" Tak jsme mu poodpovídaly, trošku jsme i mluvili japonsky (Odkud jste? Kde studujete? A studujete v Coimbře?) a pak gaidou-san řekl do mikrofonu, že na razil na dvě holky, co jí onigiri a umí japonsky a rázem kolem nás byli všichni senioři a ptali se, jestli jsme onigiri dělaly samy a jestli je uvnitř švestka (byla) a jestli už jsme byly v Japonsku a že když teda ne, tak máme určitě přijet a tak dále a tak dále... a jestli si nás můžou vyfotit. Tak si nás vyfotili a pokračovali na hrad.

hrad

S Miškou jsme pak asi pět minut seděly v obláčku růžové mlhy, třpytících se hvězdiček, cvrlikajících ptáčků a levitujících srdíček, v rukou rozjezená onigiri a tiše jsme opakovaly: "Japonci. Mluvily jsme s Japonci. Můj bože. My jsme mluvily s Japonci..."

Igreja de São Miguel

Pak jsme se tedy trochu vzpamatovaly, dojedly, prohlédly si "kostel" svatého Michala (takové prázdné stavení velikosti kapličky) a pokračovaly dále k hradu. Říkaly jsme si, že jsme se s nimi měly taky vyfotit a v tom jsme je potkaly znovu, oni už se z hradu vraceli. Poprosily jsme je, jestli se s námi nevyfotí a oni, jak byli všichni takový milí, přátelští a úžasní, se s námi vyfotili (gaidou-san hned, že nás vyfotí), poděkovaly jsme jim, oni nám řekli, ať nám jde studium (Benkjou wo ganbatte kudasai!) a rozloučili jsme se...

Nejnejnejnejnejnejnejnejnejúžasnější fotka z celého Erasmu!

Když o tom teď přemýšlím, asi jsme byly docela nezdvořilé, protože jsme už dlouho s japonštinou nic společného neměly (kromě anime, ale to je víc pasivní...) a některé fráze jsme se ani neučili (chtěly jsme jim popřát šťastnou cestu), ale snad jim to moc nevadilo... Byli úúúúúúúúžasní!!! Nihonjin ga daisuki desu!!

Hrad, hamburger a čaj
Po tomto druhém setkání jsme se opět na obláčku růžové mlhy (a jaké to Guimarães bylo předtím hezké město...) odvznášely k zřícenině hradu, kde jsme obešly hradby, vyšplhaly na věž (taky hodný pán v pokladně), nechaly se vyfotit divnými portugalskými kluky (asi si mysleli, že chceme, aby si nás vyfotili na své foťáky), slezly z věže, nakoupily pohledy a pomalu se vydaly na nádraží.

Měly jsme po celém dni hlad (onigiri jsou přece jen především z rýže) a tak jsme se v jedné uličce zastavily v kavárně/hospůdce a koupily si hamburger do ruky. (Víte, že jsme mluvily s Japonci?!)
Na nádraží jsme přišly tak akorát a v pořádku dojely do Porta, kde jsme si chtěly dát horkou čokoládu, ale neměli. Já jsem si dala čaj (který jsem vlastně ani nechtěla, ale v tom zmatku jsem si ho objednala), Miška nakonec nic (protože neměli ani pomerančovou šťávu). Na čaj jsem měla čtyři kelímky. Ne, že by měli takové ty pěnové kelímky, oni to dávali jen do hrnečků a já jsem ho chtěla s sebou... dva plastové, jeden papírový, dva plastové... vypadalo to dost vtipně...
-Potkaly jsme Japonce!-
Rychle jsem s tím nastoupila do vlaku, protože hlásili, ať už nastupujeme, ale stejně jsem ho nakonec dopila ještě předtím, než se vlak rozjel...

A to byl výlet do Guimarães... Potkaly jsme Japonce!!!!