Distance

Elisabeth cestuje zpátky do Coimbry aneb Dobrodružné putování Sethova strážce přes půl Evropy. (Pro ty Hvězdné brány neznalé: druhá část je narážkou na rýmu, jíž jsem "trpěla" od úterka 8.2. až do... neděle 13.2. (a ještě trochu déle, jak už to tak u rýmy bývá), pátek 11.2.2011, kdy jsem letěla zpátky na jih, nevyjímaje.

Komedie omylů
No, abych nadpis uvedla na pravou míru... nebyly to ani tak omyly jako spíš... nepříjemné drobnosti (nebo drobné nepříjemnosti) a moc komické to nakonec taky nebylo... ale hezky od začátku.
Moje cesta do Portugalska nezačala moc dobře.
Ze všeho nejdřív jsem zaspala. Potřebovala jsem vstávat nejpozději o půl třetí, abychom o půl čtvrté vyjížděli z domu, ale spala jsem až do za deset minut půl čtvrté...
Se snídaní a vším tím dobalováním (a to ještě nepočítám, jak strašně špatně bylo, než jsem se něčeho napila) se nám podařilo vyrazit ve čtvrt na pět.
Ale... cestou k autu mi to na mokrém chodníku uklouzlo a zřítila jsem se na zem způsobivši si přirozené vyblednutí riflí a drobné odřeniny na kloubech prsteníčku a prostředníčku (do teď nechápu, jak se mi to povedlo na takovém místě... XD).
Zdálo se, že tím potíže končí, ale ne. Po chvilce jízdy jsem se zamyslela a přišla jsem na to, že v tom spěchu jsme mi s mamkou zapomněly dát do kufru napájecí kabel k notebooku...

Vžžžžuuuuuuuum!
Na druhou stranu, zbytek cesty byl velmi rychlý a takřka bezproblémový.
Do Vídně jsme to s taťkou stihli akorát, fronta tam ani nebyla a když se mi podařilo zvítězit nad přístrojem na tištění lístků (elektronické odbavení), kde jsem si mohla pro první let vybrat místo(!!) a nechat si odbavit kufr (tentokrát opět bez nadváhy ^__~), rozloučili jsme (protože už nebylo moc času) a já jsem šla dál.
U bezpečnostní kontroly u brány mě pán pochválil, že jsem připravená, když jsem si předem vyndala z tašky notebook, tak jsem se přiznala, že v poslední době dost lítám (oproti dřívějšku, že...) a šla jsem čekat, než nás pustí do letadla.
Sedadlo jsem si vybrala u okna, ale u křídla (což mě nenapadlo, dokud jsem nenastoupila), takže jsem si nechala foťák v tašce (což bylo taky hloupé, protože ta křídla přece nejsou tak velká), což byla veliká škoda, protože když jsme vzlétali, vycházelo zrovna slunce...
Tentokrát, protože mi nebylo úplně dobře jsem si do letadla vzala jen knížku (The Host) a cesta uběhla velmi rychle. V Curychu jsem si u mamky ověřila, že kabel opravdu zůstal doma, takže i tam jsem si četla - jen s drobnou přestávkou, kdy jsem si šla koupit vodu (z automatu, 2€/půllitrovka), protože jsem nemohla dýchat. A stejně tak jsem strávila i cestu z Curychu do Lisabonu (čtením, ne pokusy o dýchání, to už jsem zvládla).

V druhém letadle nám opět dali čokoládu (v prvním ne, i když to taky byly Swiss Airlines)...

Zpátky
Pak už jen letištním mikrobusem (který jsem tentokráte měla sama pro sebe) na nádraží, kde jsem si už nemusela kupovat vodu, díky čemuž jsem stihla vlak.
A vlakem jsem se už jen pročetla zpátky do Coimbry...

V Lisaboně bylo 18°, v Coimbře se stahovala mračna

... kde jsem byla kolem druhé odpoledne, což bylo fajn, protože v obchodě nebyly fronty a bylo tam jídlo.
Horší to bylo s počítačem, který jsem mohla zapnout jen na chvíli, a pak jsem se zase vrátila ke knížce, díky níž mi ta dlouhá cesta pokrytá papírovými kapesníčky uběhla zatraceně ^__^ rychle...