Já vím, já vím, tohle povídání se odehrálo už před víc než měsícem (pátek, 21.1.2011) a asi vás zajímá mnohem méně, než to, co tu dělám teď, ale já jsem ho měla rozepsané bylo by mi líto ho nedokončit a neukázat vám ho... tak se nezlobte, že vás zásobuju tak starým vyprávěním, 'sím, 'sím. O:)
Zrána
A pak bylo ráno… A mě se nechtělo z postele, protože venku byla tma a v pokoji ještě větší zima než v posteli. Ale chtělo se mi domů a tak jsem nakonec vstala.
Ale protože jsem se něčím zdržela a protože jsem se nepodívala, kdy mi jede autobus na nádraží, ujel mi vlak, kterým jsem chtěla jet. Moc to nevadilo, proto člověk chodí dřív, než je třeba, aby takové věci nevadily, jen mě to stálo o sedm euro víc… (chtěla jsem jet InterCidades, ta jsou levnější, ale nakonec jsem jela AlfaPendularem, ty jsou o něco rychlejší (míň zastavují) a čekala jsem tři čtvrtě hodiny na nádraží.
Holky, když přijely (4.ledna) mi nechaly noviny, co si vzaly v Praze (nebo koupily) a já jak jsem včera balila, tak jsem trochu probraly ty hromady papírů, co jsem měla v pokoji, a našla jsem ty noviny. Prolistovala jsem je, než jsem je šoupla do šuplíku s papírem do sběru) a našla křížovku a tři sudoku, tak jsem si je vystřihla a na nádraží jsem vyluštila křížovku a půl snadného sudoku.
Pak přijelo AP, kde jsem se chtěla dívat na Code Blue, ale bylo tam moc světla a blbě bych na to viděla, tak jsem raději začala psát články, co jsem nestihla (nebo se mi je nechtělo) napsat zavčas.
Směr LA
Na nádraží Oriente jsem chtěla najít letištní autobus, ale místo toho jsem dřív našla normální autobus – zeptala jsem se, zda jede na letiště a zda do něj smím s kufrem (Katka říkala, že někdy tam necudou lidi s kufry pouštět), zaplatila 1,50 € (o dvě eura míň než za letištní bus) a vydala se na prohlídku okrajových částí Lisabonu z oken vozu.
Ale nakonec autobus skutečně u LA (aka Lisbon airport) zastavil. Zastavil sice u Arrivals, čili tam, kde se vychází, když doletíte, ale po chvíli se mi podařilo najít odletovou halu (už jsem tam byla, už to šlo snadno), vytiskla si letenku, odbavila zavazadlo (bez toho abych stála v dlouhé frontě; na přepážce Drop Baggage pro ty, co se check-inli elektronicky), dopila vodu a šla čekat na letadlo.
Čekací místnost u Brány 22 byla malá, takže když jsem dorazila, všechna místa byla obsazená a tak jsem si sudoku doluštila na okraji květináče.
Up’n’Down
Tentokrát jsem si do letadla vzala kreslení a knížku, ale nakonec jsem jen kreslila... a taky fotila - seděla jsem totiž u okýnka.
A stihli jsme i západ slunce, bylo to nádherné, ale na fotkách se mi to moc zachytit nepodařilo.
A pak se to stalo. Turbulence.
Totiž, já už jsem turbulence zažila, ale jen takové... mírňoučké. Skoro ani nebyly poznat, ale tohleto... Celé letadlo se třáslo a dělalo děsivé zvuky, tužka poskakovala po papíře víc, než kdybych kreslila v autobuse - ale stejně jsem nebyla schopná kreslit. Sevřela mě hrůza a přála jsem si, aby někdo letěl se mnou, abych se mě koho držet za ruku, protože to bylo vážně děsivé.
Na druhou stranu možná bylo dobře, že jsem letěla sama, protože jsem si všechny ty vtíravé myšlenky ("815", "Doufám, že nespadneme na opuštěný ostrov uprostřed oceánu" etc.) nechala pro sebe.
A pak, po hrůzy plných pěti minutách, děs vzbuzující turbulence ustaly a netrvalo už ani moc dlouho, než jsme přistáli v Curychu.
Bezpečnostní kontrola
V Curychu jsem měla děsně času. Špinavého času (než odletí letadlo) dvě hodiny, mírně znečištěného (do boarding timeu) hodinu a půl a čistého (od vstupu k bráně do boarding timeu) hodinu.
Když jsme vystoupili z letadla, ještě nebyla určená brána, ze které bude odlétat další letadlo a tak jsem se šla projít po letišti. Ne, že bych to tak úplně plánovala, ale šla jsem po šipkách až jsem se najednou dostala do zóny, kde byly různé kavárny a obchody, taková dlouhá chodba jako na ostatních letištích. Když se mi zdálo, že už jdu dlouho, otočila jsem se a šla nazpátek. To bylo asi tak po půl hodině a už se vědě, z které brány odlétá letadlo do Vídně.
Když jsem tam tak procházela, musela jsem někde vyjít z té uzavřené oblasti, takže jsem cestou k bráně musela znovu projít bezpečnostní kontrolou.
Poprvé za celou dobu s jim nelíbily moje boty - kozačky s kovovými přezkami. Zapípaly a musela jsem si je sundat a nechat je znovu projet rentgenem. A pak tam byla kabinka, kde mě paní zkontrolovala, jestli nemám nějakou zbraň (nebo něco) schovanou někde jinde. Taková kabinka, jak v obchodě, aby na člověka ostatní nekoukali... na žádném jiném letišti nic takového neměli... O.o
A pak mi boty vrátili a nechali mě jít dál.
A etě ednoooou!
Přemýšlela jsem, že si koupím něco k pití, protože jsem měla docela žízeň, ale půl litru vody stálo pět euro, tak jsem se smířila jen se svým jabkem, usadila jsem se a pustila se do psaní článků...
Hodina pomalu uplynula a znovu jsme nastoupili do letadla a vzlétli. Trochu jsem se bála, ale žádné další děsivé turbulence se naštěstí neobjevily a po hodince a kousek mírně zpožděného letu jsme přistáli ve Vídni...
Byla to fajn cesta. Stihla jsem (tužkou) dokončit čtyři obrázky, dostala jsem čokoládku od Swiss Airlines (jen jednu, poněvadž první letadlo bylo z nějakého důvodu TAPácký, místo Swiss) a dorazila jsem zase domů... já vím, skoro domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat