Still Higher

Já vím, já vím, už je to dlouho, ale ono se pořád něco děje a já o tom nestíhám psát...
Tentokrát, než se pustíme do historického "SiLisbon Story", možná jste si všimli, že se trochu posunulo počítadlo - to proto, že jsem si na začátku dubna koupila letenku domů. Když všechno dobře půjde, nebylo to unáhlené... ^__~

21.června, 21:35, Vídeň

Týden
Mezi výletem na sever (Caminha & Viana) a na jih (Sintra, Lisabon) odehrály se ještě čtyři dny. A že byly taky docela napínavé.
V úterý jsme psali test z Literatury. Sice jsem se snažila, ale po hodině jsem došla na to, že víc už toho z prstů nevycucám, tak jsem test odevzdala, díky čemuž teď musím psát práci. Haha.
Ve středu jsem zaspala (až do 11!), takže jsem nestihla Linguísticu ani potom sraz s Verčou, kde jsme chtěly dát dohromady naši prezentaci na druhý den. Takže jsem rychle zavolala Verči, oblíkla se a vyrazila za ní...
Ve čtvrtek jsem šla na Línguu už na devátou, poněvadž jsme s Verčou měly již zmíněnou prezentaci o azulejos.

Exemplář ze Sintry

Docela jsem se toho bála, protože nerada mluvím před lidma a... protože jsem ještě nikdy nemluvila před lidma portugalsky. Nakonec to ale dopadlo dobře. Byla jsem sice tak nervózní, že jsem se klepala asi t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-t-takhle (možná, ještě trochu víc), ale prý to na mně nebylo poznat... Konec konců, odhrkala jsem svou část a až na pár chyb (brazilismus, anglicismus, španělismus atp.) to bylo dobré...
V pátek jsem vyrazila na pochůzky - totiž koupit si Cartão Jovem (Euro 26), jedinou kartu, která na Portugalce platí (ISICy nemaj rádi) a InterRail. A pak už jen hurá do školy, na Linguísticu a další test...

Cesta tam
A pak přišla na řadu sobota 9.4., já jsem se s Miškou potakala ve vlaku a po přestupu na Oriente jsme se kolem jedenácté ocitly v Sintře. Podle mapy v průvodci jsem se nás jala navigovat k turistickým informacím, kam jsme se, po malém výletě do přírody (zavřeli park, tak jsme se jej snažily obejít, ale neúspěšně), dlouhých a širokých Escadinhas (= Schodečky; někdo měl smysl pro humor), několika zbytečných výstupech a sestupech úzkými uličkami, skutečně dostaly.

Tam jsme vyškemraly mapu města, zjistily, jak jezdí autobusy k hradu a paláci (oboje na děsně velkém kopci) a že do Mafry to nestíháme, poněvadž nejpozdější autobus jezdí ve dvě.
Protože jsme obě vstávaly brzy a měly jsme hlad, zamířily jsme se po tomto úspěšném nálezu najíst. A pak Ip, ip, urá na památky!


Palácio Nacional
Nejdříve jsme se vydaly do nedalekého (hned na vedlejším náměstíčku) Palácio Nacional.

Byl pěkný - prostorný, sem tam (všude) kachlička (po čtvrteční prezentaci jsem je poznávala a věděla i z jakého jsou století ^__^), nechyběl ani starý nábytek s asijskými motivy, spousta schodišť, kaple,

vězení pro hosty ze zmijozelu, nebelvírské ložnice a samozřejmě model čínské pagody. A už jsem se zmínila o fontánce uvnitř místnosti?

Gigantické kuchyni? Husťáckých lustrech? Ne? No, to tam bylo taky. ~__^

Na hrad!
Po prohlídce prvního paláce jsme si počkaly na autobus a nechaly se jím dokličkovat a prosmýkat až ke vstupu do maurského hradu. Tam jsme si navzdory Cartão Jovem koupily normální dospělácké vstupné na hrad a do druhého paláce, neb i s ní by to do každého zvlášť vyšlo dráž...
Cestou k ruinám nás minuli zdravotníci s lehátkem, ale nespěchali, takže se zřejmě nestalo nic moc vážného. Prošly jsme kol románského (?) kostelíku, prošly vstupní hlavou, zjistily, že nějaká starší paní spadla a rozbila si hlavu (ale jinak vypadala dobře, takže to snad opravdu nebylo vážné) a pokračovaly výš, výš a ještě výše. Až nahoru.

Beth a v pozadí Palácio da Pena

Odtud byl pořádný výhled do kraje a celkem slušná jistota, že se kdysi dávno v minulosti Portugalcům moc nechtělo do takového kopce lézt a dobývat na něm hrad (dnes je to samozřejmě jinak, dnes sem jezdí autobus a doveze líné turisty skoro až k hradu). I když... v minulosti měli Alfonse Henriquese, tak možná přece jen do kopců lezli...

Vyfotily jsme si krajinu, vlajky, sebe s krajinou, s vlajkami, s Palácio da Pena a tak dále a přes Malou Portugalskou Zeď (Původně Maurskou) jsme se vydaly na druhý vrchol hradu.
Cestou se Mišce z ničeho nic, bez nejmenšího varování pokazila paměťová karta :(, takže veškerá fotodokumentace zbyla na mě...

Nakonec jsme z druhého vrcholu (s věží) sestoupaly trochu níž, počkaly si na autobus a nechaly se odvézt k druhému paláci.

Škodlivý palác
(Palácio da Pena; Que pena! = To je škoda! ... ale tady je to odvozeno od Nossa Senhora da Pena, což je nějaké označení Panny Marie, které nevím, jak přesně přeložit)
U pokladny jsme si vyškemraly mapku a vydaly se na další namáhavý výstup do kopce. Na pokraji sil větrem, na pokraji sil bolestí ramen od batohů, ale stálo to za to!

Palácio da Pena je nádherný. Nejdřív jsme ho prozkoumaly z venčí, kde jsem nafotily co jen šlo, natočila sprintující mraky (takovou rychlost, to jste ještě neviděli!) a když už nám bylo moc větrno, vnořili jsme se do hlubin paláce.

Uvnitř se bohužel nemohlo fotit, a to vůbec (většinou se smí bez blesku)...


Yummyyy!
Nakonec jsme ještě trochu nakoukly do parku, ale vážně jen trochu, poněvadž jsme měly těžké batohy, a poté jsme se nechaly autobusem svézt zase dolů do městečka, kde nás čekalo to nejzajímavější z celého výletu. :P
No dobře... trochu přeháním. Ale bylo to jídlo! Ne, že bychom měly takový hlad, ale jsme vždycky zvědavé na místní variantu cukru se žloutkem. ^__~
Nejprve nás čekaly queijadas -mírně kořeněné pečivo (bez cukro-žloutkové náplně)- a pak travesseiros -typické křehké těsto s typickou náplní, ale chutnající jinak (trochu jako děsně sladké koblihy, co prodávají v Chorvatsku na plážích).

Plameni Udunu, nemůžeš projít!
Zdlábly jsme dobroty, vrátily se na nádraží a sedly do prvního vlaku, který přijel (všechny přece musí do Lisabonu). Když kolem procházel průvodčí, ukázaly jsme mu své InterRaily a optaly se, zda jede vlak na Rossio (jedno z Lisabonských nádraží), a on odpověděl, že jo.
Tak jsme tedy dojely na Rossio, kde nás měla čekat Poly, spolužačka z Olomouce, studující v Lisaboně, u níž jsme měly domluvené přespání.
Jenže ouha! U východů byly turnikety na snímání karet do metra. Zkusily jsme tedy sejít dolů, ale i tam -Jaké překvapení!- byly turnikety. Chvíli jsme bezmocně bloudily okolo, zkoušely na turnikety kde co (InterRail, rezervace na ranní IC, prosby, univerzální příkaz Kree) ale nic nepomáhalo, tak jsme nakonec sebraly odvahu, vrátily se nahoru a vysvětlily svou zoufalou situaci příslušníkům policie/hlídačům. K našemu milému překvapení nás jeden z nich vzal k turniketů, něco tam domluvil s nějakým dalším pánem a pustil nás ven.
Takže jsme se potkaly s Poly, odvezly si k ní věci a vrátily se do města na něco k jídlo a nakonec i na čokoládu ze Starbucks.
Btw,

jmenuju se Beatriz, těší mě. :D

Je libo kachličky?
Na druhý den ráno, zamířily jsme do Mueseu dos Azulejos - ano, muzea portugalských kachliček. Samozřejmě, přehlédla jsem správnou ulici, takže jsme si trošku zašly, ale na druhou stranu se nám podařilo získat děsně dobrou věc na snídani... (Stejně mám pocit, že Portugalci neumí dodržet měřítko - na svých mapách vždycky kreslí uzoučké uličky široké jako hlavní třídy... a pak se člověk nemá "ztratit"!)
Nicméně jsme do muzea dorazily a, jelikož byla neděle dopoledne, vstup byl zdarma.
V muzeu nás čekaly... kachličky. Dvě a půl hodiny (audio-guide se vykecával a vykecával) kachliček, jež mají také na svědomí přes tři stovky fotek z celkového tisíce devadesáti devíti z tohoto výletu...

Věřte tomu nebo ne, většina z nich byla i hezká. ^__^

Pas, pas, pastééél!
Po prohlídce muzea jsme sedly na autobus, který nás odvezl na Praça do Comércio, odkud jsme přešly na Praça da Figueira, kde jsme zase nasedly do šaliny a tou se nechaly dopravit až do Belému.
První, co nás v Belému čekalo byl pastel. Víte, takový ten děsně, děsně dobrý pastel de nata, co dělají v Belému. Se skořicí. Mňam.

Klášter jeronymitů
... aka po portugalsky Mosteiro dos Jerónimos je veliký veliký klášter v Belémě, jen kousíček od Jediné fabriky na pastely. Kostel má vstup zdarma a je v něm pohřebná spousta lidí, včetně Vaška z Gamy a Luíse Camõese. Taky nějací králové a tak.

Do vlastního kláštera je nutno koupit vstupné (v neděli dopoledne myslím ne, ale ono už dopoledne nebylo), studentské ani nebylo tak vysoké a rozhodně to za to stálo. Spousta gotiky (manuelské) - lomené oblouky, hezké ozdoby etc.; hokejový sál ^__~, nějaké obrazy, spousta kachliček, giftshop (kde jsme narazily na plánek, který jsme sice chtěly, ale že už jsme to měly prohlédnuté, zakoupily jsme si jej z edukativních důvodů japonsky...) a krásné nádvoříčko, kde by se člověk nejradši vyvalil na trávník a zůstal tam... dokud by ho někdo (třeba večerní chlad) nevyhodil. Ale my jsme nemohly, neb náš program ještě zdaleka nekončil.

Kamenná loď a věžička
Čekala na nás Padrão dos Descobrimentos, památník pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce a, jak jsme záhy zjistily, je pěkně vysoký.

Výtah má sice jen čtyři patra, ale mezi jednotlivými patry výtahovými jsou ještě tak tři patra normální (objeveno cestou dolů), takže když se vydrápete (výtahem jako my, třeba) na vrcholek, všichni lidé tam dole jsou takoví... maličcí. Lidičci. Lidičíčci.

A to ještě nemluvím o Torre de Belém.
Ta nás čekala vzápěstí. Na(ne)štěstí, když jsme k ní došly, byla už zavřená (později mi Miška říkala, že tam byla s rodinou a za mnoho to nestálo), tak jsme ji jen omrkly zvenčí, hbitě ji překřtily na Torrinhu de Belém (věžička), protože... je prostě malá.
Je sice (alespoň) zvenčí moc hezká (opět manuelská gotika), ale malušenká.

Kolem červeného mostu a ještě dále
Odtud jsme se po břehu řeky vypravily k mostu 25.dubna, jenž je červený jako ten ve Svatém Františkovi, ale daleko kratčí (dlouhý most tu taky mají - mst Vaška z Gamy). Poly říkala, že při západu slunce je ještě červenější, než normálně, tak jsme to chtěly vidět, ale nevím, nevím... přišel mi docela normální.
Nicméně to byla hezká procházka. A když se nám nakonec podařilo najít i tramvaj, jenž nás vzala zpět do centra, bylo to ještě lepší (on je ten Belém přece jen trochu z ruky).
Protože už mi docházely peníze, chtěla jsem si vybrat nové z bankomatu, ale bankomaty na Rua Augusta se se mnou odmítly kamarádit a byly na mě zlé.
Stavily jsme se k Mekáči na večeři a nakonec opět skončily na Rossiu. Kde... byl hodný bankomat, který mi dal peníze, a... Starbucks, s horkou čokoládou. Tentokrát se jim podařilo "Betty" nezkomolit.

Nádraží na Rossiu

Po čokoládě jsme už chtěly zamířit k Poly, ale čekala nás nová překážka. Neměly jsme peníze na kartičce do metra. Byl to boj, ale, jelikož se řídíme heslem "Never give up, never surrender!" nakonec jsme nad dopravním podnikem zvítězily (leč nás to stálo pět euro), našly automaty a za zmíněných pět éček si na kartičku pořídily 5,15 €...


Jeden hrad nestačí
... a proto jsme se na druhý den, v pondělí 11.4., poté, co jsme si uložily batohy na Santa Apolónii (nádraží), vydaly na hrad svatého Jiří.

Nejprve samozřejmě kolem katedrály, v níž jsme se podívaly i do pokladnice. V pokladnici měli... mimo jiné... i nějaké relikvie - jedna z nich byla taková zlatá brněňovitá ruka s okýnkem, do nějž jsem hloupě nahlédla a... zahlédla něčí sušenou ruku. Bléé. Vážně.
Když jsme se vzpamatovaly (nebo aspoň já, Miška tam už radši nekoukala), vydaly jsme se na vyhlídku (kde jsme s Katkou v prosinci pily kafe a čokoládu) a z ní se vrátily na již zmiňovaný hrad.

Podívaly jsme se do archeologické části, kde byly k vidění, jak už to tak bývá, nějaké střepy, kostěné drobnosti a nějaké peníze, prolezly původní hrad od shora dolů,

nebo spíš zdola nahoru, zjistily, proč mají v plánku u Odysseovy věže napsáno periskop (vážně tam jeden mají, takový veliký), pak prošly původní maurské obydlí

a kolem sochy Afonse Henriquese zamířily ven.

Z rozmlácenýho kostela...
Nejprve jsme zašly na jídlo a pak jsem přes Starbucks a kolem Fernanda Pessoy zamířily k Museu de Carmo, v prostorách bývalého kostela.
Hned vedle něj je známý lisabonský Elevador postavený nějakým Eiffelovým žákem. Elvadorem jsme ale nejely, poněvadž na něj byla děsná fronta, jen jsme se z něj rozhlédly po městě a šli dál...
Kostel (Igreja do Carmo) tam stával a více - (spíš) méně tam stojí ještě dnes. Co se mu stalo? V roce 1755 přišlo zemětřesení a zničilo půlku Lisabonu. Zatímco většinu města spravili, kostel nechali bez střechy, tak, jak byl, aby to zemětřesení připomínal, nebo tak něco... a zařídili v něm muzeo (nevím, přesně kdy).

Svatý Jan Nepomucký

Tak jsme si ho prošly, prohlédly si nezměrnou sbírku erbů, hrobek, náhrobních kamenů, erbů, hrobek, náhrobních kamenů, věcí ve tvaru plamene, erbů, náhrobních ka... asi chápete, ne? Ale v zastřešené části měli kromě obdobné sbírky ještě sarkofág a sušené pračlověky...
A odtud už jsme spěchaly na Rossio, odkud jsme se metrem svezly na Santu Apolonii, vyzvedly si tam batohy a nasedly na IC domů...