Odyssey

Tak… je mi jasné, že vás spíš zajímá, co dělám teď, než, co jsem dělala skoro před dvěma měsíci, ale já bych vám o tom ráda popovídala… a nezapomeňte, že je to docela dávno, takže to možná bude stručnější, než obvykle. ^__~

Možná. ^__~

V tomto článku se vydáme navštívit Froda a ostatní sympaťáky do „Středozemě“.

„Středozemí“ jest mnou a Miškou zvána oblast středního Portugalska, kousek nad Lisabonem. Výlet jsme plánovaly tehdy (1.-2.4.) u Mišky v Portě, trval pět dní a… všechno úžasně klapalo jako na drátkách. Asi měl Sauron dobrou náladu.

Co se dělo předtím

Nic moc. Jen ve čtvrtek postavili na Prace pódium a večer tam byl (asi do půlnoci) koncert… zadarmo, platilo se jen za pivo, takže jsem ušetřila. ^__~

A v pátek jsem oběhla nějaká ubytování pro taťku… nevěřili byste, v jakých děsivých místech nabízejí ubytování…

So 16.dubna: Leiria

Ok, tohle byla snad jediná věc, která nevyšla. Do Leirie jezdí autobusy z Porta přes Coimbru, což se nám zamlouvalo a znamenalo to, že pojedeme z Coimbry spolu. No, nejely jsme. Miška mi sice poslala, v jakém autobuse jede a kde sedí, ale mě nějak nenapadlo, že by těch autobusů mohlo jet víc. Jak vás už asi napadlo, jelo. Samozřejmě jsme to zjistily, až když jsme nasedaly… Naštěstí to nebylo zase tak zlé, do Leirie se jelo asi hodinu a autobusy vyjížděly současně, takže jsme se v Leirii sešly s jen pěti až deseti minutovým rozestupem. A pak už to začal být fajn.

Poté, co jsme na náměstí před garáží (většina autobusových nádraží v Portugalsku jsou veeeeliké garáže, takže když v textu narazíte na pojem garáž, mělo by to znamenat autobusové nádraží) našly turistické informace zajišťované vysokým, pohledným, sympatickým, mladým Portugalcem, s pomocí mapky jsme prokličkovaly městem, našly hostel, odložily si věci a vyrazily na hrad (původně maurská pevnost, pak dobyt Alfonsem Henriquesem).

Hrad byl super – byl sice na kopci, ale nakonec ten kopec nebyl tak vysoký, jak se tvářil, a i hrad samotný byl docela malý, zato se slušným výhledem a nádhernou teráskou/balkonem/lodžií.

Když jsme sešly z hradu, podívaly jsme se do místní katedrály (16.století), prošly uličky, jimiž jsme doposud nebloudily a protože jsme měly ještě čas, podívaly jsme se i do Zary a H&Mka. ^__~

So 16.dubna: Batalha

Když se čas naplňoval, přesunuly jsme se hned vedle do garáže, kde v rozhlasovém centru řádil opilý cirkusák. Tak nám alespoň hlášení hlásného pána připadalo. Naštěstí, ať už byl opilý nebo ne, cirkusák nebo ne, věděl, co má hlásit, takže jsme se včas dozvěděly, odkud nám jede autobus do Batalhi.

Batalha je vesnička, v níž se nachází klášter Svaté Marie Vítězné (to aspoň tvrdí průvodce, normálně se mu říká prostě Batalha), na památku vítězství v Bitvě u Aljubarroty (1385), která se údajně odehrálo o čtyři kilometry jižněji u São Jorge, ale to je detail.

To důležité je, že v Batalhi je děsně kůlový klášter.

Po příjezdu, bylo kolem poledne, a my jsme měly hlad, takže jsme si daly pizzu a teprve pak vyrazily za kultůrou.

V průvodci píší, že byl klášter postaven ve stylu francouzské gotiky a později byly přidány nějaké ty manuelské drobnosti… zase tak dobře se v gotikách nevyznám, ale gotika to byla a manuelské prvky tam byly také, takže to trochu připomínalo Mosteiro dos Jerónimos (Lisabon) a bylo to tam moc pěkné…

Perlička na závěr: ve stánku s pohledy se daly koupit i známky, tak jsem slečně řekla, že chci do České republiky a ona se na mě zamyšleně podívala a pak povídá: „To je v Evropě?“

So 16.dubna: Leiria

Po návratu z Batalhi jsme se konečně ubytovaly, trochu přioblékly a vyrazily se podívat ještě na trochu Leirie. Bylo to docela… děsivé. Nikde nikdo nebyl. Přes den tam nějací lidé byli, ale večer moc ne (i přesto, že portugalští studenti jezdí na víkendy domů ještě víc než my).

Nicméně nakonec jsme se dostaly k Mercado Sant’Ana, o němž Miška celý večer trousila nenápadné poznámky, že by se tam chtěla podívat.

Jaké bylo moje překvapení a nadšení, když jsme tam objevily japonskou restauraci! (Veliké, veliké, velikanananánské!)

Samozřejmě jsme nemohly odolat a zašly jsme tam na večeři… a až když došlo na placení, ukázalo se, že překvapení bylo jen a výhradně moje – Miška o restauraci věděla a schválně nás tam navedla… a pozvala mě na večeři k narozeninám, za což jí ještě jednou mockrát děkuji a nikdy jí to nezapomenu!

Saké

Ne 17.dubna: Fátima

Jednou z výhod našeho plánování bylo, že jsme přesně věděly, kdy nám jezdí autobusy (většinou dost brzy ráno), takže jsme musely vstávat, tak, abychom je stíhaly (ještě dříve).

A… i ráno jsme se od opilého cirkusáka dozvěděly, kdy a odkud, a netrvalo dlouho a už jsme seděly v autobuse do Fátimy.

Tam se stal malý zázrak. Autobus přijel s předstihem. (Never before, never again.)

Co bylo dál ve Fátimě… mraky věřících. Až se příště budu chystat na nějaké poutní místo (jakože si to dvakrát rozmyslím), tak tam nepolezu v neděli.

Před kostelem Nejsvětější trojice mají velikánské náměstí (průvodce říká, že dvakrát větší než náměstí Svatého Petra v Římě), které bylo přeplněné lidmi, kteří šli buď k onomu kostelu, nebo ke Kapličce Zjevení a nebo se k ní po vyleštěném kusu kamene plazili po kolenou…

Po návštěvě kostela (který nebyl za tak úžasný na portugalské poměry), jsme asi hodinku a půl seděly v nějakém bufetu a čekaly na autobus, protože se nám s těžkými batohy nechtělo trmácet ke kruhovým objezdům se sochami nebo křížové cestě, kde by byly další davy…

Ne 17.dubna: Tomar

Z Fátimy jsme to přes Leirii (opilý cirkusák stále přítomen) vzaly do Tomaru, kde jsme jako první navštívily Muzeum sirek. Respektive krabiček od sirek. Respektive soukromou zdarma navštívitelnou sbírku krabiček od sirek. Přes 15 000 krabiček z celého světa. Samozřejmě, nejvíc jsme žasly nad těmi japonskými, českými a slovenskými, ale nejvíc jich tam bylo anglických, francouzských a amerických…

Potom jsme pokračovaly dále do hostelu a odtud zase na kopec – do Convento de Cristo. Původně sídlo portugalských templářů, pak Kristova řádu, což byli vlastně titéž… a v Tomaru si postavili klášter, jakých je všude v Portugalsku plno. Ne vážně, když vidíte Jeronymity v Lisaboně nebo Batlhu, jako byste viděli všechny, akorát ty zmíněné jsou nejhezčí. Tomar byl sice taky pěkný, ale když si člověk den předtím projde Batalhu, neudělá to na něj takový dojem, i když je to větší… ^__~

Pohled dole z města, hrad/klášter je na kopci

Headmastrem Kristova řádu byl jednu dobu i Jindřich Mořeplavec a Convento zahrnuje i jeho palác, který je v dost děsivém stavu, oproti zbytku kláštera. … co tam asi vyváděl?

Po prohlídce jsme sešly zase dolů do města, trochu se po něm prošly, poseděly v moc pěkném parčíku na ostrově v řece (podél řeky rostly palmy!) a nakonec se navečeřely v italské restauraci naproti hostelu. Miška si dala pizzu, já těstoviny.

Po 18.dubna: Santarém

Na druhý den ráno jsme opět vyrazily brzy. Tentokrát na vlak – jedinou cestu vlakem na tomhle výletě! Jely jsme do Santarém, městečka na kopci nad veeelikou planinou. Po příjezdu vlaku se nám naštěstí podařilo najít autobus nahoru do města, takže jsme se tam nemusely kdo-ví-jak dlouho drápat pěšky; autobusem jsme tam byly za deset minut.

Batohy jsme odložily u hodné paní v turistických informacích a vyrazily na obhlídku. Na nedalekém náměstí dva kostely – veliký barokní Igreja do Seminário připravující se na Velikonoce (výzdoba) a menší Igreja de Nossa Senhora de Piedade.

Odtud jsme se vypravily k velkému gotickému asi-kostelu Santa Clara, který jsme viděly z autobusu a který byl zcela a naprosto zavřený…

Takže jsme se vrátily do centra a kolem zavřeného muzea (pondělí) a rodného domu Pedra Álvarese Cabrala (šťastný nálezce Brasílie), došly na vyhlídku Portas do Sol. Tam jsme se rozhlédly po okolí, podívaly se na sochu Alfonse Henruquese (ze stejné formy jako všechny ostatní) a na legrační fontánku:

 

Po 18.dubna: Peniche

Ze Santarém jsme opět autobusem odjely do Peniche, kde jsme byly ubytovány v pěkném penzionu na (jednom z) náměstí s kostelem. Pak jsme chtěly vyrazit na jídlo, neb jsme měly děsuplný hlad, ale všechno bylo zavřené (už a ještě), takže jsme nakonec skončily na nějakých levných, nicméně ne úplně špatných hamburgerech…

Po jídle jsme prošly kolem pevnosti (zavřená; pondělí) a vydaly se na dlouhou, dlouhou pouť k majáku – Peniche je u moře, jen tak mimochodem. ^__~

Když jsme se konečně navrátily z této dlouhé a strastiplné výpravy, prohlédly jsme zbytek městečka a i přesto, že začalo pršet, šly jsme se ještě za tmy podívat na molo. Ale nebylo tam moc světla a bylo to kowai, tak jsme se vrátily do penzionu za doprovodu Vh1 si povídaly.

Út 19.dubna: Lourinhã

Na druhý den nás čekal výlet do „hlavního města dinosaurů“, Lourinhe. V Lourinhi toho moc nebylo, ani podle průvodce ani podle mapky z informačního centra, takže jsme si jen prohlédly místní muzeum (něco o pravěku, několik místností o povoláních, např. tam měli staré slabikáře otevřené na stránce s R [rr] (drnčivé, znáte ze španělštiny) a s H (nečte se), takže se museli docela bavit, když jsem to tam s vypětím všech sil četla nahlas. O:)

Poté jsme přešly na dvorek do „modelu“ chalupy, vypadala celkem normálně, jak u nás, a nakonec, na co se Miška těšila nejvíc, do domečku s kostičkami a obrázky dinosaurů. U Lourinhe totiž našly kostru dinosaura a protože takového nikde jinde nenašli, pojmenovali ho lourinhanosaurus.

 

Úterý 19.dubna: Peniche

Ano, vrátily jsme se do Peniche. Protože jsme tam stejně musely zajet autobusem na cestě do Caldas da Rainha.

A když už jsme byly v Peniche, zašly jsme na pizzu a do pevnosti – tam vlastně jen do venkovní části, protože uvnitř byla nějaká výstava, která nás moc nezajímala (a proto už si ani nepamatuju, co to bylo).

Baf!

Úterý 19.dubna: Caldas da Rainha

V Caldas da Raiha pršelo. Ne hned, když jsme přijely a bloudily špatným směrem ve snaze najít informace (v průvodci není mapka), které jsme nakonec našly a vydaly se správným směrem k hotelu Dom Carlos, ale pozdeji, když jsme vyrazily do parku naproti hotelu, o němž se průvodce zmiňuje (Parque Dom Carlos I).

Park byl hezký, leč trochu promáčený. Veliký dům v něm mi připomněl veliký dům z posla, co smrdí, obzvlášť s tím deštěm okolo.

Smolíček Pacholíček?

Pak jsme se prošly po městě, zašly do Mekáče a procházkou zase nazpět do Dona Carlose. Akorát jsem tou cestou narazily na obchodní dům se spoustou hezkého oblečení a… a… a… japonskou restaurací s jezdícími pásy!!! … jenže jsme vůbec, ale vůbe neměly hlad, tak jsme na ni několik minut smutně koukaly a pak se neochotně odplížily ven… Fňuk. T__T

Středa 20.dubna: Óbidos

Óbidos je pěkné malé městečko celé obehnané hradbami s impresivním hradem, který… byl přebudován na pousadu prvního typu (drahá, drahá, drahá!), takže jsme se dovnitř nepodívaly.

Nicméně jsme se prošly uličkami, obešly kus hradeb a - to nejdůležitější - daly si Ginju.

Ginja je místní alkoholický likér, z třešní (nebo višní), podávaný v malém množství v malém čokoládovém pohárku (velké množství by se do malého pohárku nevešlo).

Čokoládový pohárek posléze sníte. ^__^

Středa 20.dubna: Alcobaça

Poslední zastávka na našem výletě byla v klášteře v Alcobace. Co vám mám povídat, bylo to tam pěkné, ale po Batalhi a Tomaru už zdaleka ne tak překvapivé.

Nicméně, v kostele mají hrobky Dom Pedro a Inês de Castro, hezky proti sobě, aby na sebe viděli, až budou vstávat z hrobu při posledním soudě…

A v místnůstce vedle mají na podstavcích sochy několika portugalských králů, dál zas nějaké církevní hodnostáře a pár andělů…

Po prohlídce jsme se usadily v cukrárně a ochutnaly některé místní sladkosti.

Pak už nás čekala jen cesta „domů“, přes Monte Fuji… ^__~