Zase o jeden rok víc
Po návratu ze Středozemě jsem nedělala nic moc zvláštního... Další den jsem odpočívala a v pátek 22.4. jsem s Verčou šla do Monte Fuji.
Bylo zataženo, vypadalo to, že se každou chvíli spustí déšť, ale měla jsem sushi a nějaké další japonské dobroty, takže to nakonec nebyly tak špatné narozeniny... ^__~
Táta
V sobotu k večeru (čekala jsem celé odpoledne -.- ^__~) přijel taťka!
Protože byl unavený po cestě, tak jsem s ním jen šla do penzionu, chvilku jsme si povídali, dal mi dárky k narozeninám (Moc všem děkuju!) a dortu od babičky (Mňam!!) a pak jsem šla "domů", aby si mohl odpočnout.
Na druhý den, v neděli, jsme vyrazili na procházku po Coimbře - univerzita, kostely, kostely a tak... :)
A nakonec jsem šli na večeři do Monte Fuji. (Ano, pokud to počítáte, počítáte správně; byla jsem tam ve středu, v pátek a v neděli.)
Karafiátová revoluce
V pondělí jsme chtěli jet do Porta, ale vyrazili jsme pozdě a pak ještě špatně odbočili, takže jsme se nakonec rozhodli jet do Aveira.
Tam jsme se prošli, zašli do japonské restaurace na oběd (té, co jsme tam byly s Miškou); měli jsme udon, rýžové nudle, tempuru, ebi guran (smažené krevety v těstíčku), trochu sushi a gjózu.
Pak jsme se projeli na lodičce, která byla dík pěknému počasí a státnímu svátku/Velikonocím mnohem plnější, než když jsme tam byly s Miškou (ano, pamatujete správně, byly jsme na ní jen my dvě a páni "řidiči").
Po projížďce lodí jsme se utábořili na náměstíčku u radnice, kde se taťka snažil najít keš a já jsem za doprovodu fada a výkřiků "Fascismo nunca mais!" (Fašismus nikdy více!) fotila dinosaury (holuby).
Kromě Velikonoc totiž na tento den připadl i Dia da liberdade, státní svátek oslavující převrat... a tak měli nějaké oslavné shromáždění a lidi dostávali/kupovali karafiáty...
Teď nevím, jestli taťka keš našel nebo ne, ale myslím, že nakonec ne.
A cestou zpátky jsme se zastavili u moře, podívat se na západ slunce.
A na sever…
Na druhý den jsme vyrazili dříve a správnou cestou, takže jsme se kolem poledního ocitli v Portě, respektive v Gaiy. Ano, kolem poledního – potvrdilo se nám podezření ze včerejšího dne, že „když po Portugalsku, tak hromadně“, neb vlakem je to do Porta hodinu nebo dvě (IC/AP nebo regional+urbano) a autobusem asi hodinu a půl. Autem, mimo dálnice (placené) přes tři…
Nicméně, Gaia. Co je v Gaiy? Caves de vinho de Porto – sklepy s portským. Šli jsme do Taylor’s, kde jsme tehdy ochutnávaly s Miškou, a dozvěděli jsme se, že nejbližší prohlídka anglicky je asi za hodinu… tak jsme šli na francouzskou. Rozumněli jsme sice každé dvacáté (mezinárodní) slovo, ale jinak byla prohlídka hezká… (btw, co by asi tak mohli říkat ve vinném sklepě, co jsme ještě neslyšeli v jiném vinném sklepě?)
Po prohlídce už jsme měli pořádný hlad, takže jsme se lanovkou (Yay!) vyvezli nahoru, přešli přes most Dona Luíse I. do Porta a tam zašli, kam jinam, než do Subwaye. Prohlídli jsme „Václavák“, profrčeli kolem rektorátu, kostelů s uzoučkým mezidomečkem až na Praçu Mouzinha de Albuquerque, do Casa de Música.
Tentokrát jsme se podívali i do vlastní koncertní síně s děsně kůlovými hodně posuvnými sedadly. Průvodce sice nebyl tak zábavný, jako ten posledně, ale i tak bylo fajn… až na jeho oblíbené [bajzikli], které říkal ze začátku v každé větě.
A pak… francezinha!
A pak… francezinha!
Po ní jsme se vrátili do centra, kde jsme bohužel nestihli „Věž Neviditelné University“ (Torre dos Clérigos, k přilehlému Igreja dos Clérigos)
a Lello (knihkupectví) jsme prolétli jen velmi zběžně. Odtud jsme sestoupili k Douru a chvíli na Ribeiře koukali na vodu a loďky a tak vůbec, než jsme se vrátili do parkovacího domečku.
… -a na východ-…
Ve středu jsem měla školu ráno a večer, takže jsem s taťkou nikam jet nemohla.
Aby mi to asi nebylo líto, Miška jela z Lisabonu, kde byla s rodinnou a vyprovodila je na letiště, zpátky do Porta a cestou se stavila v Coimbře, aby mi vrátila váhu a –more importantly- zašla na oběd do Monte Fuji, kam jsem šla s ní, že…
… -a na západ i východ- …
Ve čtvrtek jsem opět měla školu (9:00-13:00), takže opět žádný výlet… ale večer jsme zašli do brasilské restaurace.^__^
V pátek jsem „měla“ školu večer, ale taky jsme nikam nejeli (taťka byl, myslím, taky v Coimbře)… ale oba jsme zmokli.
Já jsem si šla do školy vytisknout změnu Learning Agreementu a pak jsem chtěla jít na hodinu, jenže hodina nebyla. A už když jsem šla do školy, začínalo poprchávat. Když jsem se dostala ke dveřím, venku byl takový slejvák, že na zemi bylo aspoň pět centimetrů vody, která se přelévala z místa na místo.
A co jsem já neudělala jiného, než jsem před zraky zírajících Portugalců roztáhla deštník a do toho nečasu vykročila.
Jak hloupé to bylo jsem si uvědomila v zápětí. Majíc na sobě sandálky, normálně klouzavé kachličky si pořídily silného spojence – voda protékající sandálky způsobila, že mi to klouzalo jak na zemi, tak v botách… takže jsem je u Dinise shodila a zbytek cesty šla domů bosá.
Narozeniny
V sobotu jsem se snažila učit a večer jsem šla za holkama, protože… se slavily narozeniny. Marisiny a moje. Verča s Niki udělaly i chlebíčky a ovoce do sangrie… a dostala jsem tenhle nádherný přívěsek:
Pak jsme zapálily prskavky a vyrazily ven.
… a na jih!
„Včerejší“ party mi trošku ztížila vstávání, ale i tak jsme nakonec s taťkou vyrazili do Lisabonu. Což byla zase cesta na celý den (vlakem dvě hodiny, autem aspoň dvakrát tolik… a to jsme ještě balili kufr a moje věci, co se nevešly vezli zpátky ke mně)…
Do hlavního města jsme dorazili až k večeru, po projížďce přes dlouhatánský most Vasca da Gamy (btw, jméno Vasco je prý odvozené příjmení od Velázquez, ne od Vaška T__T).
Ubytovali jsme se a metrem se chtěli svézt na Rossio, ale nešťastná bloudící Číňanka hledající hotel a prosící nás o nahlédnutí do mapy způsobila, že jsem dojeli až na Praça do Comercio (měla instrukce jen čínsky… možná, kdybych byla se znaky v lepší formě, byla bych jí pomohla, ale možná ne, chyběla tam kana; snad to nakonec našla). Podívali jsme se tedy po středu města, zašli se podívat do katedrály, na vyhlídku a na hrad (který byl otevřený a zadarmo – jediné, co bylo zavřené byla expozice s kusy kostí, střepů a mincí a model maurského „hradu“).
 |
| Lisabon z hradu |
Sejdivše opět dolů, najedli jsme se v mé oblíbené „bagetárně“, koupili si čokoládu ve Starbucks a po Avenidě da Liberdade vyšli nahoru k Praça Marquês de Pombal a našemu hotelu, jenž byl nedaleko.
Lepší pozdě, než vůbec
V pondělí jsme vyrazili ven z Lisabonu – zastavili jsme se v Mafře (paláci a klášteře v jednom; ústřední budova románu Josého Saramaga Memorial do Convento (Baltasar a Blimunda), která byla oproti námi (studenty portugalštiny) stejně „opěvované“ Sintře, přesně tak nudná, jak jsem byla varována spolužačkami, co už ji navštívily. Nicméně, i tak to bylo hezké.
Potom jsme se stavili na nejzápadnějším výběžku Portugalska – Cabo da Roca
a nakonec se opět vrátili do Lisabonu. Do Belému. A tam jsme snad kromě Mekáče a pastelů nestihli nic. Tedy, prošli jsme se a tak, ale nešli jsme do žádné „atrakce“ (některé stejně zavřené, páč bylo pondělí).
A pak nastala zběsilá honba na vlak. Ten první, kterým jsem chtěla jet, jsem nestíhala už když jsme jeli z Cabo da Roca, tak jsem chtěla stihnout ten další… ten „poslední“. Jenže ouha. Lisabonské ulice nás provedly mnoha zajímavými místy -víckrát!- a na Santu Apolonii jsme to už nestíhali. Tak jsme jeli na Oriente.
A tam pán povídá, že to jede za tři minuty a pak až 21:39. Jednak jsem se chtěla s taťkou rozloučit, což bych za tři minuty nestihla a druhak jsem slyšela 20:39, tak jsem koupila pozdější lístek. Když jsme zjistili, kolik máme času, šli jsme se po Oriente trochu rozhlédnout.
A najít keš. ^__^
Nakonec jsem ten -opravdu- poslední vlak stihla a do Coimbry dorazila, no skoro o půlnoci, že. Ale hlavně, že dorazila.
A na druhý den ráno, odletěl tatínek zase domů…
Nemám z tohoto „výletu“ moc fotek, protože jsme byli na hodně místech, kde už jsem byla dřív, ale taťka jich má docela dost, tak je třeba někdy i někam vystaví, nebo ukáže… hm? ^__^
Žádné komentáře:
Okomentovat