Rain Promenade

Tak se konečně dostávám k článku o výletu do Aveira (sobota 13.listopadu) - fotky k nalezení na Rajčeti, nové album s chodníky tady a mapa s trasou procházky a vyznačenými místy zde.


Ne právě dobrý start
Do Aveira jsem se vypravila s Miškou poté, co ona tu strávila hodinu na své cestě do Coimbry a říkala, že by to mohlo být docela hezké město - a taky nakonec bylo.
Takže jsme se za ty dva týdny domluvily a připravily se na cestu. V pátek jsem byla na Internetu, našla jsem si spojení tam i zpátky a vydala se na nákup. Cestou jsem si uvědomila, že jsem si sice napsala, kdy mi jede vlak domů, ale zapomněla jsem si poznamnat, kdy mi jede vlak tam... chytré, že? Naštěstí jsem si pamatovala, kdy bych tam  měla dojet a jak dlouho trvá cesta, takže jsem si těch 8:45 dopočítala.
Zdálo se, že všechno bude dobré, ale...
Přišlo ráno. Vzbudila jsem se, podivila se, kolik, že je to světla, zkontrolovala čas a vystřelila z postele jako namydlená střela, což způsobilo, že iPod, jenž se kolem mě omotal sluchátky sletěl obrovskou rychlostí na zem. Naštěstí to bylo poprvé za celou naši společnou historii, co mi spadl, takže se zdá být v pořádku. A teď... proč že ta panika?

Inu, měla jsem v plánu, že vstanu o půl sedmé, v klidu se nasnídám, nachystám si věci, podívám se na jeden díl anime, pročtu si průvodce, co mám stažený (není moc podrobný, ale člověk získá aspoň hrubý přehled) a v klidu se vydám na nádraží. Jenže, aniž bych si vzpomínala, že jsem budík vůbec típala, probudila jsem se o hodinu později. Takže veškerá má příprava byla mnohem rychlejší - žádné anime, žádný průvodce, žádný klid a hlavně žádné zapsání si času zpátečního vlaku do bloku, mobilu či iPodu...

Pátrání
Vlak jsem stihla a po téměř hodinové cestě naplněné J-Popem a strašně zajímavou portugalskou knížkou (budu o ní psát recenzi, tak ji musím přečíst) jsem se ocitla na nádraží v Aveiru, kde už na mě čekala Miška. Ještě jsem si na nádraží zjistila, kdy mi jede zpáteční vlak, a pak jsme se vrhly rovnou do dobrodružství... ^__^

Po hlavní ulici, jejíž chodníky byly zdobeny obrázky z dlažebních kostek, jsme pokračovaly do centra, kde jsme doufaly najít turistické informace...
Cestou mé oči upoutala budova s japonskými (ano, japonskými, ne čínskými) znaky (radar na cokoli byť vzdáleně připomínajícího japonštinu funguje v Portugalsku na 1000%).

Znaky říkaly Nippon-kan a Nihonšoku resutoran... tedy Japonská restaurace. Bylo ještě brzy, takže jsme jen chvíli koukaly na jídelníček s divnými slovy jako "sakala" (japonština nemá "L", mělo to být "N" - sakana = ryba) a pak pokračovaly v pátrání po infocentru.
Nebylo to právě snadné. Došly jsme k širokému mostu, povšimly si nákupního centra a vydaly se podél kanálu, kolem nákupního centra prakticky zpět... v naději, že ony informace budou někde tam. A tak jsme šly a šly a najednou už to zase začínalo vypadat jako kus úplně normálního města. Opět jsme se otočily, narazily na půjčovnu kol, zeptaly se, vrátily se k mostu, přešly jej a zastavily se před informacemi. Tím, že jsme si udělaly procházku podél kanálu, podařilo se nám přijít k nim právě, když otvírali.
 Koupily jsme pohledy, požádaly o mapku a po standardním rozhovoru ("Jste tu jen dneska?"-"Ano."-"Odkud jste?"-"Ze Slovenska a České republiky, ale studujeme v Portugalsku."-"Kde?"-"V Portu a Coimbře.") konečně vyrazily na obhlídku města.


Na palubu!
Prošly jsme kolem kostela, uličkami za ním a skončily jsme u jiného kanálu se zajímavým mostkem.

Odtud jsme pokračovaly dále ke kruhovému mostu (později identifikovanému jako hvězdná brána na placato), dál, dál a dál za dálnici, kde cesta končila, odtud zase zpátky k rybímu trhu, secesnímu domu a na nábřeží hlavního kanálu... kde jsme se rozhodly pro vyjížďku na jedné z lodiček (5€). Zde se objevil smysl portugalského počasí pro humor.
Od rána bylo zataženo, sem tam jemně mžilo, občas prosvítl paprsíček slunce, ale v okamžiku, kdy jsme nasedly na loďku, začalo pršet. Takže jsme téměř celou jízdu absolvovaly pod deštníkem, skoro jako dámy o století dřív... až na to, že jejich deštníky byly spíš slunečníky, že... ^__~

 Celá třičtvrtěhodinová plavba nás provedla místy, která jsme už prošly pěšky, takže ani tolik nevadilo, že nám deštníky bránily v rozhledu a správná identifikace kruhového mostu vedla k rozsáhlé debatě na téma "Jak je možné, že ještě nikdo nepostavil nějaký GateLand nebo StarPark?!" (StarPark - StarWars, StarGate, StarTrek, BattleStar Galactica)...

Čínská soba
Jelikož bylo docela chladno, když pršelo a my jsme celou tu tři čtvrtě hodinu jen seděly, potřebovaly jsme se po plavbě (pršet už přestalo) trochu zahřát. A tak jsme vyrazily k japonské restauraci na oběd. Hned u vchodu jsme se rozhořčily nad rohožkou, na níž stálo velkými přátelskými písmeny WELCOME. Ehm... japonská restaurace, proboha!!

 Nicméně jsme vstoupily a po důkladném studiu jídelního lístku si obě objednaly sobu (nudle) - Miška kari, já kuřecí. A začal téměř hodinový boj my s hůlkami versus soba. Nicméne, podařilo se nám zvítězit, i přesto, že asi v polovině jídla jsme se obě zarazily, podívaly se na sebe a posmutněle konstatovaly: "To je čínština." (Jazyk, jímž se dorozumívala obsluha).
Posilněny činsko-japonským obědem pokračovaly jsme v prohlídce města - kostel, náměstí, radnice, park s jezírkem (připomněl nám Smetanovy sady v Olomouci) a pak... neplánovaná část města, do níž jsme se podívaly proto, že jsem se špatně zorientovala v mapě a Portugalci neměli na domech názvy ulic.

Universita, café, obchody a domů
Universita... tam jsme se chtěly podívat a tam jsme nakonec i došly, když jsem konečně zjistila, že nejsme tam, kde si myslím, že jsme a že... po nějaké době... už konečně vím, kde jsme. Já vím, já vím... já jsem měla mapu, ale kdyby měli označené ulice, zjistila bych, že jdeme špatně mnohem dřív...
Univerzita byla docela hezká... obzvlášť ty zrekonstruované části z červených cihel.

Prošly jsme universitním areálem, identifikovaly několik dalších kusů goa'uldské architektury a vrátily se do města... kde jsme začaly fotit všechny ty lodičky a jiné mořské živočichy na chodnících. Byly téměř všude, ale nejvíc na hlavních silnicích.

 Zastavujíce se každé dva metry, stanuly jsme nakonec před kavárnou, v níž jsme si daly horkou čokoládu, vodu a místní zákusek - ovos moles.

Do odjezdu mého vlaku zbývalo ještě dost času a tak jsme se zašly podívat do nákupního centra... a pak už bylo na čase, abych se zase aspoň na hodinku zkamarádila s Jovem Rei Encantado (ta kniha) a nějakou tou hudbou...