I'm here

Dneska odpoledne se stěhuju, nevím přesně, jak je to tam s Netem, ale ozvu se co nejdřív.

Něco málo o hotelu Braganca

Když jsem se k hotelu konečně dostala (netrvalo to ani tak dlouho, po výstupu z vlaku), stál před ním nějaký chlapík a kouřil. Když si mě všiml, jak unaveně koukám na ty schody (ne, žádná bezbariérová rampa), podíval se na mě a jako správný gentleman kolem mě prošel dovnitř, kývl na recepčního někde zmizel. Naštěstí schodů nebylo moc a tak jsem brzy mohla čelit dalším problémům.
Recepční, kdyby byl v nějakém filmu, docela jistě by hrál nějakého záludného chlapíka, co má vždycky nějaký nekalý plán po ruce, anglicky moc nemluvil a nejdřív strašně dlouho něco hledal, pak, když jsem mu ukázala papír s registrací, co jsem si vytiskla, se rozzářil, napsal mi lísteček a dal mi klíč od pokoje.
Pokoj vypadal tak, jak se dalo čekat podle celkového vzezření hotelu (tedy, že se sekl někde v půlce osmdesátých let a od té doby ho jen udržovali, aby to vypadalo nově), ale byla v něm postel, takže to vážně nevadilo.
V hotelu bylo Wi-Fi. Když jsem se na něj podezřelého recepčního ptala, ukázal mi na jakýsi lísteček, kde byla náhodná čísla a písmena, tak jsem si je opsala, ale buď jsem je opsala špatně (byla jsem už dost unavená), nebo to měli nějaké vadné, každopádně Wi-Fi nefungovalo...
Ráno, když jsem se vzbudila, uvědomila jsem si, že jsem sama uprostřed Portugalska... nezbývalo mi tedy, než jít na snídani. Teprve při třetí cestě (tj. ze snídaně) jsem si uvědomila, že můj pokoj je v nejvyšším, třetím poschodí hotelu...

Do školy a ze školy

Nějakou dobu jsem postávala na zastávce a snažila se najít nějakou mladou osobu, která by uměla anglicky, aby mi řekla, odkud jezdí autobus číslo 103, ale nikde žádná nebyla. Nakonec se ale před zatáčkou onen autobus objevil sám, takže jsem do něj po krátké rozmluvě (zahrnující koupi lístku) s řidičem nastoupila a o něco později vystoupila na zastávce Universidade, odkud jsem podle instrukcí (které by měly být trochu přesnější, ale co už) a díky ochotě kolemjdoucích dorazila k oddělení mezinárodních vztahů.
Tam jsme vyřešili nějaké formality (víc jich ale ještě zbývá) a dostala jsem mapu i s nákresem, kde je Residência Teodoro.
Samozřejmě, zahnula jsem do nesprávné ulice a po rozhovoru s pouze portugalsky mluvícím Portugalcem nabyla dojmu, že jdu správně. Naštěstí jsem po chvíli nemohla najít místo, kde jsem byla, na mapě a tak jsem se s pomocí anglicky mluvící portugalské slečny zorientovala, otočila a konečně vyrazila správně... tedy až do chvíle, kdy jsem byla na správné ulici, ale nemohla jsem najít správný dům. To se ale naštěstí objevila anglicky mluvící paní, která, jak jsem se dozvěděla, bydlí hned ve vedlejším domě, a řekla mi, že už jsem to přešla.
A když jsem se konečně dostala ke vchodovým dveřím, nemohla jsem se dostat dovnitř. Naštěstí se ve chvíli, kdy jsem se už vzdávala naděje (nikdo nebral telefon, přestože bylo teprve před tři čtvrtě na dvanáct a přijímací doba byla od půl desáté do dvanácti a pak od dvou do pěti), se zjevila paní (Isabel), mluvící pouze portugalsky. Jí sice na rozdíl od ostatních docela rozumím, ale i přesto vytáhla z jiného pokoje slečnu z Brazílie, Julii, která mluvila i anglicky a přeložila mi ty obtížnější, administrativní...

Výlet do obchoďáku

Když jsem se konečně ubytovala (pokoj v suterénu), byla jsem utahaná jak blázen a tak jsem si dala sprchu a na chvíli lehla... Po dvou hodinkách (kolem třetí čtvrté), když jsem se probudila, přišlo mi jako dobrý nápad jít si sehnat nějaké jídlo (nejedla jsem od snídaně a předešlý den jsem taky moc nejedla) a vyrazila jsem najít obchodní centrum Dolce Vita, které bylo na mapě docela blízko, hned vedle stadionu.
Sotva jsem trochu sešla ulicí, pochopila jsem, že tentokrát asi nezabloudím... ony ty stadiony jsou docela snadno rozeznatelné.

Obchoďák je třípatrový a vchází se do druhého patra (za rohem do prvního). Ve třetím je kino, restaurace, fast-foody a tak, ve druhém a prvním obchody s oblečením a vším možným, v "přízemí" hypermarket Jumbo.
Měly normální vozíky a gigantické koše, které se sice daly nosit v ruce, ale všichni je za sebou tahali na tyčce, tak jsem se po chvíli vzdala a snažíc se vypadat méně exoticky jsem i ten svůj táhla.
Teď něco o jogurtech... zdá se, že Portugalci kupují jogurty jedině po čtyřech a jediné druhy, které mají jsou jahodový, kokosový, možná i banánový a bílý nebo bílý s müsli. Jogurt jsem si nekoupila.


Víkend

Snažila jsem se dostat na Internet, ale nikdo nevěděl heslo, takže jsem v sobotu jen zašla ven, skoukla pár dílů Chirurgů a to bylo tak vše, ani jsem nefotila, spíš jsem se dívala.
V kuchyňce jsem se několikrát potkala s milou slečnou z vedlejšího pokoje - Kelly [kaili] z Tasmánie (22 hodin let) a docela hezky jsme si popovídaly (anglicky). Dost ji pobavilo, když jsem řekla, že v Brně máme jen hrad a katedrálu, ehm... (Bohužel jsem si na ni zapomněla vzít kontakt, takže když se v pondělí odstěhovala, asi se už nepotkáme, škoda.)
Odpoledne jsem měla docela nečekanou návštěvu - na parapetu se mi objevila bílá míca s flíčky, modrým obojkem na krku a rolničkou na něm. Když jsem se ji snažila vytlačit ven, byla docela přítulná, a pak na mě smutně koukala, když jsem přivřela okno tak, aby se nedostala dovnitř. Později jsem zjistila, že asi patří té paní (Isabel)...
V neděli jsem zašla nakoupit (došlo jídlo) a zkusila i místní jogurty... Jogurt Danone s jahodovou příchutí vypadá jako jogurt bílý a má umělou jahodovou příchuť...

Odpoledne se mi úpěnlivým otravováním konečně podařilo dostat se k Internetu - slečna z přízemí mi ho pomohla nastavit (sice na její přihlašovací jméno a její heslo, ale to je zatím jedno) a pak mi nabídla, jestli s ní a s jinou dívčinou, které pomáhala s Internetem, Leslie [lazli] (USA), nechci zajít na procházku do města. Tak jsem šla a dozvěděla se pár zajímavých věcí, o které se s vámi podělím, až udělám nějaké další fotky...

A to byl můj první víkend v Coimbře.