Weeeek

Už to budou skoro dva týdny, co jsem tady a už jsem párkrát byla i ve škole, ale všechno hezky popořádku, ok?

Mariana

Když už jsem si ve středu začínala myslet, že nakonec budu mít celou dobu v residencii pokoj jen pro sebe, objevila se spolubydlící. Přijela k večeru a anglicky uměla ještě hůř než já portugalsky, takže jsem s ní opravdu musela mluvit portugalsky... co bylo horší, byla z Brazílie... Portugalcům rozumím špatně, ale brazilská portugalština... Nicméně nakonec jsme se domluvily, nejprve s pomocí Google Translate, potom, když jsem zjistila, že má hlad a chce jíst a nabídla jsem jí, že jí ukážu, kde jsou tady v okolí obchody, už bez něj. Byl to docela boj...
V Pingo Doce, sámoška za rohem, kterou jsem ten den objevila, už měla zavřeno, tak jsme vyrazily do Dolce Vity... večer je tu docela chladno.
Druhý den Mariana vyrazila do školy a kdo-ví-kam ještě a já jsem šla do Jumba kupovat peřiny (hypermarket nakonec byl jediný obchod v Dolce Vitě, kde nějaké měli). Když jsem se vrátila, Mariana tam pořád ještě nebyla a já jsem začala balit. Když jsem odcházela, pořád tam nebyla, tak jsem se ani nerozloučila.

Nové bydlení

Bylo domluvené, že mám přijít mezi šestou a půl sedmou, ale čekání, než se Isabel vypovídá (ne se mnou, s nějakou portugalskou slečnou - moc jim nerozumím, když mluví, ale to, že jí říkala, že vůbec, vůbec, vůbec nerozumím portugalsky jsem jí rozuměla moc pěkně ^__~) a táhnutí těžkého kufru, balíku s peřinama a třech plných tašek přes půlku Coimbry (přeháním) po těch jejich úžasných chodnících, způsobilo, že jsem to stihla jen tak-tak...

(Ještě krátce o chodnících: všechny vypadají takhle a všechny kloužou, stejně jako všechny ty dlážděné cesty na Istrii, asi nějaká jižní úchylka... ^__~)
Ana tam nebyla, i když jsem jí psala mail i SMSky, protože ten den byla v Lisabonu a neměla kredit, takže mi nemohla odpovědět, ale nějak jsme to s paní a pánem zvládli (paní si pak přivedla na pomoc slečnu ze spodního bytu, která mluvila anglicky).
Nakonec vše dopadlo dobře, dala jsem paní peníze, pánovi číslo na sebe i na Anu a bylo...
Jen jsem ještě potřebovala koupit si něco k večeři a taky koupit prostěradlo - nepamatovala jsem si, jak je ta postel velká, tak jsem ho předtím radši nevzala - a nádobí (protože, jak jsem se dozvěděla, každý má vlastní) a tak jsem opět vyrazila do Dolce Vity, tentokrát novou cestou. Řekla bych, že jsem musela přejít přes nejvyšší bod v Coimbře, nebo minimálně nejvyšší bod toho kopce mezi mým současným bydlením a Dolce Vitou; někdy to tam zase projdu a nafotím, teď už se blížila osmá a když jsem dorazila k obchoďáku, už se začínalo šeřit, tak jsem na focení moc nemyslela a zpátky jsem to radši vzala známou cestou.
... a v kopci jsem potkala Marianu s nějakým dalším děvčetem. Mířily do Dolce Vity nakupovat, tak jsem jim popřála, ať se mají dobře a nakonec se přece jen rozloučila...
Když jsem se vrátila, byla jsem pořádně utahaná, tak jsem si jen povlíkla postel, všechno postříkala Spironem, aby to nesmrdělo po všech těch plastovejch obalech a šla spát...

A to byl můj první týden v Coimbře...