Too Shy

Kde jsme to jen skončili? ^__~
Chtěla jsem napsat ještě jeden článeček, abyste měli co číst, zatímco budu cestovat. Bohužel letištní internet se mnou nebyl kamarád, tak je tu až dnes, když už jsem doma.
Nejnovější fotky tu.

Fim da semana
Po pátku přišla sobota a v sobotu se nic zajímavého nedělo. Byla jsme doma... a udělala jsem si k večeři (protože když jsem si chtěla dělat oběd, byla plná kuchyně) to kuře (s rýží), co jsem včera koupila, marinované ve zbytku pesta smíchaného se sójovkou - moc dobré!

V neděli se mi podařilo vstát už v deset a tak jsem si umyla okno (viděli jste někdy růst na skle plíseň?) vyprala věci, co nenosím do prádelny, plus záclonky, které jsem při ždímání trošku potrhala O:) a chtěla jsem je spravit, než odjedu, ale nestihla jsem to, takže až v lednu.
Pak jsem se naobědvala (zbytek kuřete, nová rýže) a začala se učit na pondělní testy.

Písemky
V pondělí jsem nezaspala na línguu, ale málem jsem zas přišla pozdě, protože jsem vstávala brzy, abych si ještě něco zopakovala. Ale přišla jsem včas - tj. na čas a před profesorem.
Po línguě jako obvykle byla Literatura Brasileira, kde jsme také psali test. Připadala jsem si méně ztracená, než u toho prvního, ale nevím, jak ten dopadl, takže nevím, jak moc dobré znamení to může být.

Komická scénka
Na obědě, zrovna, když jsem dojedla a vstala, abych odnesla tác, někdo vykřikl a holky z literatury, sedící o pár míst vedle, začaly mávat na někoho za mnou, tak jsem se otočila, abych mu případně uhnula a ony se začaly smát, protože mávaly na mě... no, nečekala jsem, že by na mě nějací cizozemci jen tak začali mluvit.
A pak za mnou přiběhly a že pořádají ve středu večeři pro studenty portugalštiny - portugalce, brasilce a erasmáky a jestli nechci přijít a jestli neznám někoho další a jestli by taky nechtěl přijít. Tak jsem řekla, že bych ráda šla a že mám kamarádky z ČR, které by možná taky šly... a pak jsem na sraz s Pájou (viz níže) celou cestu SMSkovala. XD

Lavandaria
Po obědě jsem šla domů, kdo by to čekal? Jen jsem odnesla věci do prádelny, kde mi paní řekla, že mají moc věcí a bude to vyprané ve čtvrtek nebo v pátek a něco-něco-něco. Pak na mě tak koukala, jakoby chtěla něco vědět, tak jsem se jí zeptala, že bych to spíš potřebovala ve čtvrtek, jestli to jde. Ona pokrčila rameny, zas řekla, že je toho moc a mě to zmátlo. Tak jsem jí řekla, že v sobotu jedu domů a že bych to potřebovala ještě před tím (to je tak, když zrovna nevíte jak říct "A bude to do konce týdne?"), na což mi paní odpověděla, že v sobotu je zavřeno. Tak jsem řekla, že vím, chvíli na ni koukala v marné snaze přijít na to, jak říct onu kouzelnou větu a pak jsem to vzdala, zeptala se, kdy to bude, paní řekla ve čtvrtek nebo v pátek, já jsem přikývla a bylo.

Sushi
Když jsem došla domů, chtěla jsem se učit na úterý, ale moc se mi nechtělo, takže jsem se rychle chopila příležitosti, a když mi Pája napsala, jestli s nimi nepůjdu na sushi (do Monte Fuji), šla jsem.
A dobře jsem udělala. Protože mi Pája ukázala, kde tam mají hůlky, takže mě teď nemrzí, že je nemají, ale štve mě, že jsem si jich nevšimla a celé tři měsíce jsem to tam baštila příborem jak nějaký kulturní barbar. ^__^

Mensagem
A přišlo úterý s testem z kultury. Byly dvě otázky, z nich se měla vybrat jedna – já jsem si vybrala rozbor básničky (Fernando Pessoa: Mensagem – Preço) a popsala jsem celou jednu stránku (ano, ironie – předpokládám, že to bude málo). Na testu nebyla naše profesorka, ale nějaká jiná, protože ta naše byla pryč.

Když potká balík balíka, má radost je veliká. Když se potkaj tři balíci, skáču jako gumídci
Test trval „jen“ hodinu a půl (na literatuře zabírají celé dvě hodiny), takže jsme mohli domů „brzy“ a já jsem měla víc času na obíhání pošt.

V pondělí jsem totiž nahlédla do schránky a zjistila jsem, že je tam lísteček od pošty. Se sebestředností mně vrozenou… ne, vážně: já jsem balíky čekala, tak jsem si byla téměř jistá, že je to moje… Zkrátka a dobře, myslela jsem si, že je to pro mě a chtěla jsem si to ze schránky vzít. Ale ta byla zamčená a já jsem neměla (a nemám klíč). Večer po sushi jsem vyslala na Facebook nouzovou zprávu o radu (a rad se dostavilo mnoho) a v zápětí mi na dveře zaklepala spolubydlící jménem Fabiana (z horního patra), jestli nemáme toaletní papír (jako u nás v koupelně v dolním patře), tak jsem jí ho dala a zeptala se, jestli nemá klíč od schránky, ona řekla, že ne, ale že zavolá senhorias (domácí) a pak mi řekne. A jak řekla, tak i udělala, našly jsme klíč a otevřely schránku. A tam -překvapení!- nebyl jeden lísteček pro mě, ale dva.

V „blízkosti“ mého domu jsou dvě pošty – jedna na Prace, druhá u Mercado Dom Pedro V. Od té doby, co mi přišel první balík, jsem přemýšlela, proč mi to nepošlou na tu bližší poštu (na Prace), místo té u Mercado… a teď, voilá – balík od maminky mi poslali na Praçu, balík od babičky a dědy na Mercado.

Tak… abych se vrátila: Zašla jsem tedy nejdřív na Santa Cruz (pošta na Prace – moc nerozumím, proč se jmenuje Santa Cruz, protože, když už jsme u toho, Mercado je hned vedle Santa Cruz, ale budiž), odnesla balík domů, potěšila se shledáním s dlouho neviděnými kusy oděvu a pokračovala na Mercado. Cestou ze dveří jsem ještě zkusmo nahlédla do schránky a opravdu. Byl tam další lísteček. Vzala jsem ho s sebou, ale tušila jsem, že z toho dneska nic nebude (psali na něm, že mám přijít druhý den…) a šla tedy na druhou poštu.

Balík mi vydával pán, který mi už jednou balík vydával – uvědomila jsem si to, protože na jejich lístečky se doplňují údaje příjemce (číslo OP a národnost asi) a poprvé jsem tam neměla národnost, tak to tam psal podle občanky a chtěl napsat Checo-slavaca a já mu řekla, že Československo už není… a tentokrát jsem tam národnost zase nenapsala a pán se podíval na občanku a říká: „Checa?“

Takové… milé to bylo.

Na druhý den po škole jsem tedy vyrazila pro třetí balík a za 23,60 € (nějaká daň) konečně dostala novou baterku k notebooku, čemuž vděčíme za to, že můžu sedět na letišti a psát článek…

Slohovka

Ještě se vrátím před třetí návštěvu pošty (Mercado), do školy.

Bylo to na línguě – poslední test: slohovka na téma… něco s kulturou. Myslela jsem, že se na místě rozpláču, protože česky bych na to potřebovala tak aspoň hodinu na rozmyšlení a další, abych to skutečně napsala a tady jsem na to měla asi půl hodiny a portugalsky. Nakonec jsem tam něco splácala, ale nevím, nevím, jak to dopadne. Obávám se, že moc ne.

A tak skončila, aniž bych to tehdy ještě tušila, moje poslední hodina v tomto semestru. Když jsem totiž přišla na literaturu, António Manuel (profesorčin kolega/asistent/manžel/mladší bratr/poskok* ) nám řekl, že hodina není a že s námi profesorka domluví na něco v lednu. Potěš pánbů, už budeme mít jednu kulturu.-.-

Třepací dort

Cestou ze schodů jsem narazila na Verču, tak jsme spolu zašly na oběd a já pak na poštu a domů, kde jsem se pokusila uvést do chodu dort od babičky.

Bylo to husté!!

Jak jsem se obávala, šlehačka cestu nepřežila, tak jsem vyrazila do Pinga koupit novou, zadařilo se, a když strašliví děsiví Portugalci opustili kuchyň, jala jsem se třepat. Našla jsem hrnec, který těsnil nejlépe, vpravila do něj přísady a asi třikrát! třepla. A bylo.

Kolem šesté došly holky, protože si u mě nechávají přes Vánoce kufry (pokud chcete vědět proč, vysvětlím ústně), daly jsme si kus dortu a vyrazily na jantar.

Jantar

Za Á čte se to [žantar] a není to žádný kámen a za BÉ není to ani žádná droga. Jantar je večeře. ^__^

Sraz byl před radnicí o půl deváté, mrzli jsme tam až do devíti. Zase se ochladilo. Zajímavé je, že ačkoli Portugalci jsou úplně šílení a začínají nosit teplé oblečení, jakmile -jak říká Miška- klesne teplota pod 20°, jediní lidé, kteří se klepali zimou jsme byli mi čtyři Češi a Maďarka Anna.

Pak jsme se tedy odebrali do restaurace Caminho dos Reis, kde jsme seděli venku – jen pod velikým párty stanem se stěnami a třemi vytápěcími lampami, které moc nefungovaly. Měli jsme grelhada mista (grilované různé maso) s hranolkama nebo rýží a k tomu víno, které děcka neustále dolévaly, protože údajně bylo „zdarma po dobu večeře“ (české děcka a ano, opravdu bylo). Pak nám všechno sebrali a začali roznášet takovou tu mini portugalskou kávu. A já jsem si jednu dala – ani nevím proč. A co se stalo, jsem nečekala.

Shrnula jsem to pak do dvou, řekla bych celkem výstižných, bodů: alkohol – ztráta zábran, káva – nabuzení. Já jsem mluvila.

Češi: já, Verča, Michal, Pája

(Nebylo to žádné, že by mě nebyli schopní zastavit, ale… mluvila jsem víc, než obvykle a kdybychom tam byl ještě déle, tak bych možná mluvila ještě více. ^__~)

Francezinha, balení a ještě nákup

Ve čtvrtek jsem chtěla začít balit, ale neměla jsem co, kromě všech dárků pro vás. Jenže tyhle potřebovaly nějakou vycpávku a ta byla v prádelně. Takže jsem balení odložila.

Holky si ke mně odnesly poslední věci a pak jsme spolem vyrazily na oběd – na francezinhu. Tahle francezinha… tahle francezinha byla ještě s hranolkami a byla… moooc moc velká. Večer jsem si dala jen malilinký kousek dortu, jinak nic. A sbalila jsem půlku kufru.

Tu druhou jsem dobalila až v pátek, poté, co jsem ve Foru nakoupila méně trvanlivé dary. Večer jsem ještě zašla vyfotit pár kousků Vánoční výzdoby, co jsem ještě nevyfotila a… to je k této části asi vše.