Fly

... aneb Cesta tam

První letecký článek. Abyste to správně pochopili, nejpůvodněji původně jsem ho chtěla publikovat spolu s tím předešlým ještě cestou domů, ale nešlo to, potom, původněji původně jsem ho chtěla publikovat během Vánoc (jako ten minulý, ale nějak jsem ho nedopsala)... no a původně... jsem chtěla obě dvě cesty dát do jednoho článku, ale když jsem se konečně dostala do Vídně, zjistila jsem, že je to dost dlouhé na samostatný článek, tak jsem se nakonec rozhodla přece jen mít články dva.

(První část článku jsem psala ještě před Vánoci a rozhodla jsem se ji nechat v téměř -závorky- původním znění.)

V pátek (17.12.) večer jsem ještě potkala spolubydlící, co se jmenuje Joana anebo ne a je to ta druhá, a řekla jí, že dnes (v sobotu) jedu domů a popřála jí hezké Vánoce…

Pak jsem snědla dva pomeranče, podívala se na prvních 30 minut Drákuly (muhehe) a šla spát.

Ráno

Vstala jsem chvíli po půl paté, což bylo zbytečně brzo, ale já se těším domů, tak mi to nevymlouvejte.

Nasnídala se, zkontrolovala Facebook, jízdní řády, mail s potvrzením letenky, zavřela kufr (šlo to téměř samo) a vyrazila na autobus.

V uplynulých dnech jsem se snažila zjistit, kdy mi něco jede na nádraží a co, ale… hrůza povídat. Každopádně jsem měla tušení, že mě něco na některé nádraží odveze a tak jsem skočila do prvního autobusu, co odjel („Jedete na Nové nádraží?“ – „Jedu, jedu… ne, na Staré nádraží, na Staré.“ – „Tak jeden lístek, prosím.“) na Estação Coimbra B (neboli Velha neboli Staré nádraží) – ono to bylo jedno, bylo sedm ráno a já jsem sice chtěla na Nové, ale pak jsem si představovala, že bych musela ten kufr vytáhnout do vlaku, pak ho z něj vyndat a ještě jednou znova…

Na nádraží jsem si koupila rezervaci na Intercidade v osm, sedla si do čekárny a čekala.

Pak jsem nasedla na vlak a za necelé dvě hodiny vystoupila na nádraží Lisboa Oriente.

Červánky z -protějšího- okna vlaku

Pokud se vám zdá, že jsem vyrazila moc brzy, tak… se těším domů a vážně mi to nezkoušejte vymlouvat. A taky nevěřím hromadné dopravě a chtěla jsem mít jistotu, že tam budu včas.

Lisabonské letiště

A pak to přišlo. Žádný autobus na letiště jsem nenašla a tak jsem jela osvědčeným způsobem taxíkem…

… a vstoupila do obrovské haly. Nikde nic, až jsem najednou zahlédla obří ceduli s nápisem CHECK-IN. Tak jsem tam zamířila, nechala si vyjet boarding-pass a stoupla si do fronty.

Když jsem se konečně dostala na řadu a ukázala slečně za pultem svůj boarding-pass, divně se na mě podívala a řekla: „What the event?“ Vykulila jsem na ni oči a ona to zopakovala. V tu chvíli jsem pochopila, že se mě neptá na žádnou událost, ale co chci („What do you want?“). Připomněla jsem si, že Portugalci na tom s cizími jazyky nejsou právě nejlépe, takže asi nechtěla být nezdvořilá, a ukázala jsem jí boardin-pass a řekla jsem jí, že mám zavazadlo k odbavení. Zas na mě chvíli koukala a pak mi řekla, že musím jít kamsi nahoru. To mě samozřejmě velmi potěšilo, ale nezbývalo mi nic jiného.

Odcházejíc od odtud, všimla jsem si, že to byl nějaký předností check-in, proto mě tam asi nechtěla… a po chvíli rozhlížení jsem i přišla na to kam, mám jít. (Asi v Lisaboně šetří na vývěsních tabulích.)

Konečně jsem tedy došla k přepážkám, kde bylo výrazně víc lidí a stoupla si do další špatné fronty (to proto, že cedule s lety a přepážkami ke kterým se mají odvézt zavazadla) jsou tak malé, že kdyby byly ještě menší, měly by velikost mého iPoda (bez legrace).

Po chvíli jsem tedy zjistila, že nestojím u letu do Ženevy ale do Newarku (kde to je?), kam už spěchají poslední cestující, protože má těsně před odletem. Tady mi protivná slečna řekla, že musím někam vedle, tak jsem se zase otočila a šla zjistit kam.

Pak jsem zahlédla hlouček lidí koukajících vzhůru a konečně si všimla těch směšně malých odletových tabulí (probůh, vždyť u nás máme i na nádraží veliké tabule s nápisy!) a konečně zjistila, která je má fronta. Vystála jsem ji, dala kufr na pás… ale ouha. Že prý je kufr moc těžký. A že musím támhle někam na roh zaplatit za nadváhu…

A tak mě čekala další fronta a opět jsem nevěděla ke kterému okýnku, tady naštěstí pobíhali nějací zřízenci, takže jsem se jich mohla zeptat a vyhnula se stání ve špatné frontě…

Kolik jsem platila se neptejte, někteří to víte, ostatní to vědět nechcete (ani já bohužel ne).

To the Gate

A pak jsem konečně po asi hodině a půl pobíhání a postávání na tomhle velmi dobře značeném letišti mohla jít dál, ke své bráně.

Upřímně řečeno, jediné, co mě při všem tom čekání, pobíhání a hledání zachránilo od propadnutí panice a stresu bylo to, že jsem byla na letišti zbytečně brzy a měla jsem fůry času.

Když jsem tedy konečně mohla k bráně, měla jsem ještě přes hodinu a půl času.

Pokusila jsem se skamarádit s letištním Internetem, ale chtěl ode mě peníze, tak z toho nakonec nic nebylo. Místo toho jsem napsala poslední publikovaný článek a začala psát tento… pak začali rozhlašovat změnu brány, tak jsem se tam přesunula a čekala tam.

Přišel čas, kdy nás měli začít pouštět do letadla, ale ti lidé kontrolující boarding-passy si jen vklidu povídaly a nejevily žádnou snahu nás do letadla pustit.

Uplynulo deset minut a stále nic. To už jsem začínala být nervózní, protože jsem v Ženevě měla jen asi hodinu na přestup, neměla jsem boarding-pass a samozřejmě, nikdy jsem na ženevském letišti nebyla, takže neměla tušení, jak budu hledat správnou bránu…

Uplynulo dvacet minut od boarding-timeu a konečně nás začali pouštět do autobusů, ve kterých jsme stáli asi dalších deset minut…

Vzhůru

Konečně letadlo. Tiše jsem doufala, že ten skluz nějak doženeme, ale ne, samozřejmě. Vždyť to byli Portugalci! Nakonec jsme odlétali s třičtvrtěhodinovým zpožděním, které kapitán slíbil dohnat během letu.

Seděla jsem v uličce, což mě docela mrzelo, když venku zapadalo slunce, muselo to být náááádherné a ta stará paní se z okna skoro nedívala… Vedle mě seděla paní, co mi hrozně připomínala Airu (z Love Shuffleu, Káťa ví) a cestovala s maminkou, která jí pořád lezla na nervy. Bylo to docela vtipné – tedy, ne že by jí lezla na nervy tak moc, ale bylo to takové… nevím, no prostě mi to sedělo k té postavě z toho seriálu… akorát tahle paní a její maminka byla zcela jasné Portugalky (seriál je japonský)…

Zpoždění se smrsklo ne na nulu, ale na dvacet minut.

Ženeva

Ženevské letiště bylo nááádherné a byl tam sníh. Měla jsem z toho sněhu takovou radost, že se mi skoro chtělo brečet a rozhodla jsem se, že někdy musím zajet do Ženevy před Vánocemi, protože to tam musí být krásné…

Protože jsem neměla ten boarding-pass, šla jsem se zeptat na informace, co mám dělat.

Tam byla taková starší paní a zjevně jsem jí se svým hloupým dotazem lezla na nervy, protože byl děsně nepříjemná, ale kdo by se jí divil, už byl večer a vypadalo to, že spousta letů byla zrušena a ona s tím měla spoustu práce.

Řekla mi, že mám jít ke své bráně a tam, že mám říct personálu, tak jsem šla a slečna za přepážkou mi boarding-pass vytiskla.

Odskočila jsem si a začala čekat. Byli tam asi tři lidi, co vypadali dost jako Japonci. Ne jen, že vypadali jako Japonci, ale už to jak stáli, bylo takové… sararímanovské (respektive ten starší pán vypadal spíš na nějakého šačóa, kaičóa nebo jiného, nižšího –čóa).

Pak nám řekli, že bude menší zpoždění (což bylo hezké, v Lisabonu nic neřekli, prostě ho udělali).

Nejnádhernější, co jsem kdy viděla

Austrian Airlines měly menší letadlo než TAP – na mé straně bylo jen dvousedadlové (stejně bych někdy chtěla letět takovým tím velikým jak je mají v amerických filmech… a asi i v Americe). A seděla jsem sama. Chtěla jsem si kreslit, jako v prvním letadle, ale seděla jsem u okna a výhled byl tak krásný, že nejen, že jsem ho zapomněla vyfotit, ale celou tu hodinu a půl jsem strávila koukáním z okýnka.

Na zemi byly tmavé fleky lesů a bílé fleky sněhu a mezitím se jako zlaté žilky klikatily ulice měst a městeček, nebo jenom malinkých vesniček. A všechno to bylo tak strašně nádherné, že se pro to vážně jiné přirovnání než „zlaté žilky“ použít nedá…

Pak se objevily jakésy hory (že by Alpy? XD) a kousek před nimi najednou taková veeeliká sněhová plocha. Říkala jsem si: „To je divný, taková veliká rovina ve Švýcarsku… tam je to přece samá hora, ne? … A nejsou ony to mraky…? Jsou to mraky!“

Po mracích přišly již zmíněné Alpy a po další chvíli už tu byla Vídeň s velikým osvětleným zábavním parkem, z něhož stoupal kouř… kdepak, nebyl to hořící Prater, byla to rafinérie (či co to tam je) kousek od Vídně…

A pak letadlo přistálo (zpoždění asi pět minut, to kapitán sliboval – žádné nesplnitelné cíle, jako ten TAPácký) a Betynka byla -skoro- doma…

Půjčila jsem si fotku tati, nevadí? ^__^