Co je nového
Opět jsem byla v Coimbře a… všechno vypadalo stejně. Vánoční výzdoba (ke shlédnutí >zde<) byla stále na svých místech, universita zjevně stála a záplavy sněhu se také nekonaly.
Ne úplně povedený nákup
Jak jsem již zmiňovala, hned poté, co jsem dorazila „domů“, běžela jsem nakoupit. Pingo Doce bylo jako vybílené. Skoro nic tam nebylo a tak jsem šťastně popadla jeden z posledních balíků chleba, abych pak doma zjistila, že je to chleba sladký. Na povrchu sice měl nějaké ovesné vločky, které vypadaly nevinně, ale uvnitř byl sladký a bylo v něm kandované ovoce… to mě příliš nepotěšilo, ale neměla jsem příliš mnoho možností, co s ním dělat; konec konců, jedlé to bylo.
Po jídle jsem ještě čekala na holky, které si měly přijít pro kufry, ale po kontrole Facebooku jsem zjistila, že bych se načekala – kvůli poruše letadla byly stále ještě v Praze. A tak jsem šla spát.
Škola número um
V úterý se mi horko těžko podařilo vstát na jedenáctou do školy – měli jsme náhradní hodinu kultury. Hodina byla strašidelně nudná, velkým dílem asi i proto, že jsem byla pořád ještě unavená z cesty.
Večer konečně dorazily holky a protože už bylo docela pozdě (a jejich ubytování bylo daleko a nevěděly, jak se tam dostat), nechala jsem je přespat u mě. Což možná bylo i dobře.
Škola número dois
Holky totiž měly jít do školy na devátou, na nějakou zkoušku. Já jsem měla jít na jedenáctou, abych se dozvěděla výsledky z literatury – a nevím, nevím, jestli by se mi podařilo vstát včas, kdybych nevstávala s holkama…
Tak tedy Literatura Brasileira. Byli jsme tam jen chviličku, paní profesorka nám rozdala testy (na první jsem dostala R-, na druhá R+; nevím, co je to R… možná „regular“?) a celkově mám 12 bodů, což je dobré, potřebuju min. 10.
Po literatuře jsem měla sraz s holkama, šly jsme na oběd a pak jsme tak bloumaly okolo, chvíli seděly v kavárně, pak jsme byly u mě a pak zase šly ven, protože jsme čekaly, až se jim Anna (Maďarka), u které měly domluvené bydlení ozve, že už má čas je tam dovést.
Ozvala se někdy po šesté.
Škola número três
To byla, ve čtvrtek, opět Cultura Portuguesa. Tentokrát konzultace našich prací (té, co jsem psala v listopadu/prosinci a recenze, co jsem psala o Vánocích). Seděli jsme v lavicích a profesorka vždycky řekla „Další oběť,“ někdo se zvedl, šel za ní a ona s ním mluvila o těch pracích. Seděly jsme tam strašně dlouho, ze začátku to bylo v pohodě, pak jsme si povídaly, pak jsem docela dlouho „hrála“ KanjiBox a pak jsem to už nevydržela a šla jsem tam.
Recenzi mi uznala (navzdory všem mým očekáváním), s tím, že asi nemám jazykové schopnosti takové, abych to napsala lépe (ale jeden odstaveček mi zaškrtla a napsala mi k němu, že je dobrý… to jsem taky nečekala) a ta první práce se jí moc nelíbila, ale řekla mi, že ji nemusím předělávat, takže to nakonec dopadlo docela dobře.
Holky za ní šly hned po mě a pak jsme společně šly na oběd.
Fuji-san no haru desu
V pátek jsem se vydala do Fóra. Celou dobu, co jsem byla doma jsem přemýšlela, jestli mám jít do Monte Fuji nebo na francezinhu, ale jakmile jsem vešla, nohy mě vedly jasnou cestou přímo do Restaurante Japonês. ^__~
Ale ještě předtím jsem si koupila nové rifle.^__^
A představte si, u Fóra už kvetly nějaké kytky… asi petrklíče.
Francezinha?
Přes víkend jsem se jako obvykle flákala, jen v neděli (9.1.) večer mi holky napsaly, že by šly na francezinhu, jestli nechci jít s nimi, tak jsem šla. Jenže restaurace s francezinhou byla zavřená, obešly jsme asi půl města, než jsme skončily v menze.
Nevím, jestli to bylo tím, že to byla večeře, nebo tím, že byla neděle, ale to jídlo prostě nebylo dobré. Vůbec.
Pak jsem s holkama ještě šla k jejich hostelu (v neděli se tam stěhovaly od Anny) do takové kavárno-restaurace, kde jsme si daly Colu a holky hranolky a chvíli jsme si povídaly, zatímco přicházeli Portugalci a koukali na fotbal v televizi nad naší hlavou…
Žádné komentáře:
Okomentovat