Rain, Rain!

Omlouvám se, že jsem nestihla minulý týden dopsat veselé příhody z Coimbry a jiných částí Portugálie, jak jsem slíbila. Měla jsem práce nad hlavu. Snad se mi podaří něco (snad i větší část) napsat tenhle týden (dnes/zítra).
Tak tedy, za devatero horami, desatero řekami a nepočítanými lesy, nachází se městečko Valença do Minho. A já vám povím, o tom, jak jsme tam s Miškou jely 28.3. na výlet, protože, kvůli špatnému počasí (muhahahahaha) padl celovíkendový výlet do údolí Doura.
Bylo to... velmi irské.


Jak jsem špatně vykročila
Valença se nachází na severu. Tak na severu, jak je to jen v Portugalsku možné. Ještě kousek a jste ve Španělech. A proto bylo nezbytné vyrazit z domu brzy ráno. To jest vlakem, jenž jel v 5:45.
To znamenalo, že musím  vstávat opravdu hodně, hodně brzy. Tak mezi 4:00 a 4:30. A protože, pokud si ještě vzpomínáte, zrovna ten víkend (27.) se měnil čas, podařilo se mi to jen tak-tak. Bohužel, v tom spěchu jsem si obula špatné boty. Ty v kterých chodím po venku normálně, po Coimbře, namísto botasek, které jsou aspoň o 80% méně promokavé.
Pršelo. Uhodli jste. Ze všech tří "víkendových" dní, kdy jsme mohly jet, v ono osudné pondělí pršelo neustále. V sobotu občas přestalo, v neděli občas přestalo, ale v pondělí... co vám budu povídat, k tomu se dostaneme.
Nicméně, prošla jsem opuštěnou (cca 0 lidí, 2 auta, 1 taxík) a moknoucí Coimbrou (v promokávajících botách) až na nádraží a zjistila, že pokladna se otevírá až v šest, takže si budu muset koupit lístek až ve vlaku (stál něco kolem 16€, takže mi to docela vadilo, chtěla jsem platit kartou), ale aspoň, že vlak jel, že.
Po dvou hodinkách (ano, jela jsem přes Aveiro urbanem a regionálním) jsem byla v Portě, kde jsme s Miškou nasedly na další vlak (internacional), který nás odvezl rovnou do zmíněného severního města.

Kudy? Tudy!
Pršelo.
Jak jinak.
Lilo, mě teklo do bot a nevěděly jsme, kde jsme. Chvíli jsme se bezcílně potloukaly okolo ve snaze najít nějakou turistickou kancelář, směrovky nebo pamětihodnost samotnou, ale nedařilo se. Mapa v průvodci svorně mlčela (od nádraží k "pevnosti" to není daleko, ale nádraží se jim do mapky centra nevešlo). A zrovna, když Miška vytáhla GPSku, objevily se šipky.
S jejich pomocí, stejně jako GPSky a konečně funkční mapy v průvodci, našly jsme promoklý zelený kopeček na jehož vrcholku byly nějaké zdi. Když jsme se k nim prázdny jakéhokoli očekávání konečně vydrápaly, s úžasem jsme zjistily, že to opravdu bude Ta pevnost.

Nahoře na hoře
Dokonce i turistické informace byly otevřené. Na rozdíl od všelijakých muzeí, co jich tam mají (zas tolik ne; v Portugalsku mají mnohé památky a muzea v pondělí zavřeno). Takže jsme jen nakoukly do pár kostelů,

kapliček, vyfotily si dveře obchodu s povlečením (měly být v manuelském slohu; v průvodci říkají, že všechny ty obchody s oblečením pro děti, pro peřiny a jiné členy domácnosti jsou tam kvůli Španělům, co si tam chodí levně nakoupit) a zase se splácaly dolů.

Pořád pršelo.
Španělská vesnice

Pevnost ve Valence

U Valençy teče řeka Minho. Je to hraniční řeka, aspoň v těchto místech. Na druhém břehu řeky (přes niž vede most údajně postavený Eiffelem) se nachází městečko/vesnice (obec) Tui (em espanhol: Tuy).
Takže už vím, jak vypadá taková španělská vesnice. Je za řekou a prší tam. Nic moc.
Vyfotily jsme se ve Španělsku a vrátily se do Portugalska, najít něco k jídlo a stihnout vlak do Viany do Castelo.

(Až později jsme zjistily, že v Tui mají katedrálu a kdo ví, co ještě...)

Tui

Hlad je možná nejlepší kuchař, ale rozhodně ne ekonom
Šly jsme a šly a najednou restaurace. Tak jsme tak koukaly na jídelní lístek a najednou nám někdo otvírá dveře na zasklenou před zahrádku. Vešly jsme, posadily se, podívaly se do jídelního lístku, podívaly se na sebe, do jídelního lístku, na sebe a zašeptaly si: "Co teď?"
Restaurace nebyla příliš drahá, ale... na dvě chudé studentky, které by ještě na nějaký ten výlet rády zajely, byla drahá až moc. Protože nám bylo hloupé jen tak odejít (pořád nás obkličovali nějací číšníci), objednaly jsme si polévku (1,50€; typická portugalská), rychle ji snědly a zmizely jako pára nad hrncem. Možná rychleji.
Pak jsme narazily na kavárnu, kavárnu a pak konečně na bufet. Hezký bufet. Oběma nám připomněl pizzérii v Chotěboři. Objednaly jsme si hamburgery s sebou, poněvadž jsme pospíchaly na vlak a ... spěchaly na něj.

Překvapenííí!! A jaké...
Vlak nejel. V Portugalsku jsou teď pořád nějaké železniční stávky. Jedna skončí, začne druhá.
Snědly jsme si tedy hamburgery a vrátily se do jedné z kaváren na čokoládu (dobrá) a pastel (nepotřebuje komentář).
Když jsme se vrátily na nádraží, vlak už sice jel, ale stejně měl ještě půl hodiny zpoždění.


Viana do Castelo
Viana měla být dalším bodem na programu, ale to jsme si myslely, že na ni budeme mít dvě a půl hodiny. Měly jsme hodinu a bylo tam hnusně. Takže jsme se jen prošly k vodě (řeka Lima) a nazpět k nádraží.

možná-umělecký Ú-tvar na nábřeží

Tam někde ústí Lima do oceánu

Cestou jsme se ještě stavily na informacích, abychom tam nemuseli příště (ještě jsme měly v té oblasti jedno městečko k vidění, tudíž jsme se rozhodly spojit jeho návštěvu s druhým pokusem o Vianu).
A hádejte co! Jen si to zkuste uhodnout!
Udělalo se hezky!
Cestou k nádraží přestalo pršet a dokonce i sluníčko se ukázalo. Na kopci se objevila basilika svaté Lucie, až do té doby pečlivě ukrytá v šedi.
No nenaštvalo by vás to?

A nakonec... nebude Japonec, bohužel
V úterý bylo zase pod mrakem a docela chladno a já... jsem byla s Maris běhat v tom parku dole u řeky. Tedy, běhat. Po prvních pěti metrech jsem měla pocit, že padnu a dalších deset jsem běžela jen proto, že jsem nemohla popadnout dech, abych Maris řekla, že má běžet napřed. Pak jsem tak nějak popocházela, poběhávala a děsila se, jak nic nevydržím, a přitom si japonsky počítala (protože jsem zapomněla iPod a neměla jsem co, dělat... jo, když nemám co dělat, tak si počítám). ^__~
Ve středu bylo stále pod mrakem, ale odpoledne už se začalo vyjasňovat.
A ve čtvrtek už bylo docela pěkně, i když chladno. K večeru jsme opět byly běhat a... už to nebylo tak hrozné. :D
V pátek začal duben, ale o tom až v příštím článku, prosím.