Going

Konečně jsem se dostala k Internetu, ale nevím, jak dlouho to vydrží...
Děkuju všem, kteří mě morálně podporovali a drželi mi palce, abych to sem zvládla!

Vídeň-Paříž (Airbus A320)

Taťka mě odvezl na letiště do Vídně, kde jsme zjistili, že můj kufr váží o dvě kila víc, než bylo povoleno, a slečna za přepážkou nám suše oznámila, že je máme odebrat. Naštěstí, za 100 € (děkuju, tati) mi bylo umožněno je tam nechat. Když nad tím teď tak přemýšlím, za takové peníze by stálo za to mít ten kufr ještě větší a ještě těžší, určitě by to cenu moc nezměnilo...
Když jsem si tedy hystericky poplakala, že to v Paříži nezvládnu (ano) a na kufr samozřejmě zapomněla napsat adresu, kam ho mají poslat, kdyby se ztratil, takže tam zůstala jen ta domů (mělas pravdu, mami), rozloučila jsem se s tátou a se svými dvěma palubními zavazadly proklouzla dál, do odletové zóny. Co mě moc nepotěšilo bylo, že má láhev na vodu byla "too big" (0,75 l) a tak ji úplně plnou hodili do koše...
Nicméně jsem se dostala do letadla a odletěla. Seděla jsem na prostředním sedadle, takže jsem moc z okna nekoukala, a snažila zopakovat si portugalštinu... a občas trochu konverzovala s milým, anglicky mluvícím pánem, který seděl vedle mě u uličky. Chvíli před přistáním mi popřál hodně štěstí a poradil mi, ať nejdřív najdu terminál, kde mám další letadlo a teprve pak až odpočívám, že "Charles de Gaulle is horrible airport"... trochu jsem se lekla, ale naštěstí jsem nemusela během půl hodiny přeběhnout celé letiště, jako se to jednou stalo jemu, moje gate byla hned vedle.

Paříž-Lisabon (Airbus A320)

Docela mě vyděsilo, když jsem byla čekat na kufr a on pořád nejel a nejel a nejel, začala jsem se bát, že vážně zůstal ve Vídni, ale šla jsem se optat personálu a pán mi po řádném prohlédnutí letenky sdělil, že na kufr čekat nemusím, že si ho vyzvednu až v Lisabonu. Trochu se mi ulevilo, ale přece jen, co když zůstal ve Vídni?
V druhém letadle jsem seděla u okna (mám pár fotek) a letadlo nebylo plné. Seděla jsem u nouzového východu, takže mě stevard informoval, ať si prohlídnu obrázky na něm a když mi řeknou, ať ho otevřu. Poněvadž jsem letěla s Air France, ptal se nejdřív, jestli umím francouzsky... když jsem si několik vteřin neúspěšně pokoušela vzpomenout, jak říct trochu, vzdala jsem se a raději s ním mluvila anglicky... Ach jo...
Let do Lisabonu proběhl v klidu, jen občas nějaká ta turbulence a po francouzském a anglickém projevu kapitána pouštěli i portugalskou nahrávku, která ale nebyla moc slyšet... Letěli jsme přes kousek Atlantiku, moře pod námi vypadalo jako z plastu, jako model. Teprve, když jsme zpátky přiletěli k pobřeží, uvědomila jsem si, že to, co vypadalo jako ztuhlé vlny zřejmě bylo dno a že vlny vůbec vidět nebyly...
Co se letadelního občerstvení týče, na prvním letu jsme dostali zabalenou housku, na druhém jen jakési podivné sušenky ve tvaru šneka, s fenyklovou příchutí (vyrobeno speciálně pro Air France, v Itálii).

Lisabon-Coimbra (vlak)

Na letišti mě potěšilo, že jsem se setkala s kufrem, co mě ale tak nepotěšilo bylo, že je kufr rozbitý...

 Nicméně jsem se vydala shánět taxík. Sehnala a v tom nejluxusnějším autě, v jakém jsem se kdy ocitla, jsem se nechala odvézt na nádraží. Taxikář ze mě musel být dost zmatenej, protože jsem na něj chvílema mluvila portugalsky a většinou anglicky (protože mi portugalsky moc nerozuměl a já jemu taky ne). Když jsme se blížili k nádraží zahlédla jsem jsem podivnou, ohromující konstrukci, o které jsem si nebyla schopná pomyslet nic jiného než 'sugoi!', a po chvíli, když jsme u ní zastavili se z ní vyklubalo nádraží. (Až někdy pojedu do Lisabonu, a já pojedu, vyfotím.)
U okýnka jsem se pokusila o svou první celou portugalskou větu, ale slečna jí bohužel rozuměla a začala na mě chrlit něco, čemu jsem nerozuměla já, takže jsme se shodli, že "English better" a bylo...
Řeknu vám, není to sranda, všechna ta patra, dlážděné chodníky a velký těžký kufr... ale i tak se mi podařilo dostat se zpět na úroveň země, koupit si pití (dva letadlové džusíky na jeden den vážně nestačí) a zase se dostat úplně nahoru na vlak (štěstí, že některá schodiště jsou pohyblivá).
Portugalské vlaky jsou zajímavé. Vypadají jako autobus (zevnitř) a zavazadla se dají uložit do poliček u vstupů. A mají tam místenky. Proto jsem docela dlouho stála u vchodu a přemýšlela, jestli tam mám kufr dát a jít si sednout tam kamsi doprostřed vagonu, kde na něj neuvidím... pak mi nějaký portugalec nabídl pomoc, já jsem se mu pokusila vysvětlit, v čem je problém (anglicky, ale nepochopil) a nakonec jsem ho nechala, aby mi zasunul kufr do poličky a odpotácela se do druhé půlky vagonu na své místo...
Městečka, kterými jsme projížděli byla hezoučká, v Santarém měli na nádraží modré kachličky s obrázky, paráda (příště taky zkusím vyfotit).
Cesta byla dlouhá a brzy se udělala tma, takže, když vlak zastavil na nádraží Coimbra B, byla jsem celkem vyděšená, protože to bylo takové pidi nádražíčko jako... dejme tomu Ivanovice na Hané... a já jsem měla odtud dojet na nádraží v centru města (všude označované jako Coimbra A, ale ten mladý muž, kterého jsem otravovala se na mě podíval a řekl: "Coimbra A? Where did you heard it?!").
Nakonec se mi podařilo nasednout do příměstského vláčku se zrcadlovými skly a dvěma dalšími pasažéry a dojet do středu Coimbry. Tož, očekávala jsem nějaké hypermoderní nádraží - ve staré budově, ale s velkými okny a posuvnými dveřmi... a nedočkala jsem se. Prostě jen jedna (možná dvě, nevím, byla tma a mě se chtělo spát) kolej a nikde nikdo, další pidi nádražíčko, tentokrát ve středu města.
Hotel Braganca byl naštěstí opravdu hned vedle, takže jsem po drkotajících dlažebních kostkách odtáhla kufr dovnitř a konečně si mohla odpočnout...
(O hotelu Braganca a portugalských chodnících ještě příště...)